Promenáda v Brooklyne

(Neví, proč sem upírka přišla, když si chtěla jen stěžovat. I když možná, že tu byla právě jen proto. Existovaly i takové povahy, které chodili na různá místa do společnosti jen kvůli tomu, aby si věčně na něco stěžovali. Možná, že ona byla taktéž věčným stěžovatelem, ale on v takovém přístupu nikdy neshledal krásu. Vlastně se mnohdy divil, jak lidi plné takového negativismu může bavit život. On, i když už dost starý, si ho stále užíval plnými doušky a uměl leccos ocenit. Pravda, internet byl v dnešní době mocný čaroděj, člověk si mohl vyhledat téměř cokoliv, ale takhle je to něco jiného. Proč sedět doma nad internetem, když můžete zažívat ruch velkoměsta na vlastní pěst.) Ano, to je pravda. Na internetu se toho najde mnoho, ale internet neposkytuje atmosféru. Tyhle fotky pro vás možná jsou obyčejné, ale tahle výstava vás zřejmě vytáhla na čerstvý vzduch. (Pak se na chvíli odmlčí a zamyslí.) No, dobře, to možná není tak přesvědčivý argument. (Ušklíbne se a hned poté se pousměje a se zájmem ji poslouchá. Rozhodně se nechá poučit i od skeptika, je otevřený vícero názorům, rozhodně není ten typ, který by si razil svou vlastní pravdu hlava nehlava, protože tak to ve světě nefunguje. Každý má svým způsobem pravdu. Pravda totiž mnohdy bývá subjektivní. Záleží na vlastních zkušenostech a pocitech. Sleduje ji celou tu dobu, co k němu promlouvá a sem tam mírně pokývne hlavou. Ovšem nedá se díky tomu říct, že s ní souhlasí, nebo jen prostě akceptuje to, co tu právě říkala.) Takže jste spíš pro fotky na efekt? (ukázal na další fotku, před kterou teď stáli a která skýtala pohled na Empire State Building a okolí z letadla. Na fotce právě vycházelo slunce. Byla to opravdu efektní fotka.) A nebo fotografie zamítáte jako celek? Některé z nich totiž dokáží vyprávět i příběhy stejně jako obrazy. Třeba tahle (Poukázal hned na fotku vedle, která byla diametrálně odlišná od té předtím. Byl na ní hlouček bílých mužů, který páchal násilí na černochovi. Dny rasové nesnášenlivosti tu byly celkem ještě nedávno. A i dneska má pocit, že není tak úplně vymýcená. Posléze se přidal k ní a společně se dívali na scenérii New Yorku, který byl mnohem živější než fotografie, protože se odehrával přímo před nimi.) New York je opravdu pěkné město, když si člověk najde dobré místo k pozorování. Ale jinak je trochu přelidněný a uspěchaný na můj vkus. I přesto tu žiju rád. Co vy? (Podíval se na ni s neskrývanou zvědavostí. Už zase se nepředstavil, už zase mluví s cizinkou jen tak, ale nějak to mělo svoje kouzlo, které se mělo prolomit momentem, kdy se oba dva představí.)

Henri se téměř pousměje a zakroutí hlavou. “Ne, to opravdu není přesvědčivý argument,” přitaká neutrálním tónem, nicméně pak se musí lehce zamračit. Chvíli musí nad odpovědí zapřemýšlet, poněvadž ji neznámá osoba vůbec, ale vůbec nepochopila. “Fotky nejsou jedinečná záležitost. Nejde o to, jestli vypráví příběhy. Fotka se dá namnožit tisíckrát a pořád bude vyprávět stejný příběh,” pokusí se vysvětlit, ale je vidět, že zas tolik úsilí do toho nevrazila. “Když někdo nakreslí kopii obrazu, už to není ten stejný obraz, ať je kopie sebelepší,” pokračuje a nespokojeně zakroutí hlavou. “I kdyby daný obraz někdo dal do kopírky a namnožil ho takovým způsobem, už by to nebylo to samé. Plátno by nebylo stejné, rám by nebyl stejný, textura by nebyla stejná,” dodá a zeleným pohledem přejede fotku, na kterou cizinec ukázal. Ne, že by to s ní snad hnulo, nebo tak něco, to už ji více pohoršuje líbající se pár někde v pozadí. Možná jí to tak připomene své staré dobré upírské začátky, samozřejmě Henri nikdy nebyla rasista a pokud zabíjela, tak jí opravdu na barvě nezáleželo. Někdo by tvrdil, že krev jiných ras chutná jinak, Henri by tvrdila, že v pytlíku z krevní banky to chutná všechno stejně, i když by se dalo argumentovat tím, že neznalcům chutná všechno víno stejně.
S tím, že je New York přelidněný a uspěchaný může souhlasit, takže přikývne, nicméně na její vkus je přelidněno úplně všude. “Já jsem schopná lidi překousnout,” téměř zavtipkuje s naprosto kamennou tváří, “dokud tady je co nakupovat,” pokračuje naprosto upřímně. Jednak nevidí důvod lhát o tom, že tady je ráda hlavně z materialistických důvodů, no a jednak taky nevidí důvod proč se za to vlastně stydět. New York je plný zbohatlíků kteří místo do něčeho smysluplného zainvestují do obrazů a podobně. Není to tak, že by byla v celém městě jediná povrchní, že. “Až si někdo začne za pár let v práci všímat, že vypadám pořád stejně, zase se odstěhuju jinam,” dodá, protože i to je jeden z důvodů, proč teď žije tady. Dál pak mlčí, kochajíc se výhledem. Na to, aby se představila, nebo aby se ptala cizince na jméno, je až moc hrdá. Co se ona bude vnucovat se svým jménem nebo z něj tahat to jeho, to je pod její úroveň.

(Zatváří se tam, že je vidět, jak mu najednou svitlo. Už věděl, co tím dívka myslela. ANo, fotografie je stále stejná. Možná se bude lišit struktura papíru, ale podstata fotky stále zůstane taková, jaká byla předtím. Kdežto obrazy a sochy jsou originály, i když jsou to vlastně třeba kopie.) Už chápu, co se mi tu snažíte říct. Autor do obrazů a soch vkládá sám sebe. A ať už něčí obraz kopíruje, nebo tvoří naprosto originální díla, vždy je za tím obrovské úsilí a práce. A i na kopiích slavných obrazů by se po soustavném bádání jistě našly niance, které autor možná ani nezamýšlel, ale protože vycházeli z něj, automaticky je do díla vložil. (Doufá, že teď už opravdu pochopil podstatu toho, co tu neznámá upírka celou tu dobu naznačovala. A kdyby ne, tak to s ním stejně asi vzdá, protože ji Bastiaan naprosto otráví svou naprostou nechápavostí.) Pokud jsem to tedy teď pochopil správně, tak vám musím dát za pravdu. I když fotografové se taky někdy dost nadřou na to, aby zachytili ten správný moment, tahy štětcem jsou přeci jen mnohem osobnější. (Jejich pozornost se od fotek obrátí k panoramatu New Yorku, které je v tuto chvíli asi mnohem zajímavější než ty fotky, i když by si je samozřejmě chtěl doprohlédnout. Zkusí zavést řeč trochu jinam, než jen na analýzu umění, i když nemohl říct, že by ho nebavila. Vlastně si rád popovídal o názoru někoho jiného. Při jejím interním vtípku se bublavě zasmál, ale ne příliš nahlas. Ona měla stále jeden a ten samý výraz, jiné by to znervóznilo, ale jeho ne. Pokud dívka nechtěla roztát, nemusela, i tak tohle bude hodnotit jako povedený den s povedenou výstavou.) Překousnout se dají, to máte pravdu. (Rozejde se směrem dál, i když fotky ho zrovna teď nezajímají, spíš se zaměří na to, co zde nabízí přítomné stánky.) Kde pracujete, smím-li se ptát? … I když, nechte mě hádat. Kritička umění? (Podívá se na ni se šibalským úsměvem na tváři. A dál pokračuje v konverzaci.) Takže vy jste cestovatelský typ. To já se tady narodil a nikdy jsem toto město neopustil. Jsou to povolání, co střídám, ne města. I když je pravda, že teď jsem lidem víc na očích, než by na upíra asi byla zdrávo, ale lidé snadno zapomínají. (Konstatoval zrovna, když šel kolem stánku s kávou.) Dáte si kávu? (Otočil se na ni s nabídkou. On sám by si dal a taky, že si dá, nehledě na to, jestli bude chtít jeho společnost.) Mimochodem, já jsem Bastiaan. (Konečně se představí a napřáhne k ní ruku.)

Chvíli zvažuje, jestli mu má vysvětlovat, že až tak dramaticky to zase ona nemyslí, ale protože cizinec vesměs chápe v teorii co se snažila říct, nechá to plavat a přikývne. “Přesně tak,” zamumlá nezaujatě, sjede ho rychle lehce kritickým pohledem a nenuceně se dá do pohybu stejně jako on. Očividně výstavu dneska už nedokouká, ne že by jí to vadilo, dle jejího názoru byly všechny fotky které viděla stejně průměrné a bez charakteru, což se hodí leda tak do běžného života věčně znuděným, pubertálním studentům, kteří akorát na fotky dokreslí knírky a rohy.
“Těsně vedle,” ušklíbne se, “restaurátorka,” dodá nevzrušeně, jako kdyby ji i její práce otravovala k smrti.
Jestli je cestovatelský typ, to se těžko posuzuje. “Ne úplně. Necestuju, protože chci, spíše protože musím,” upřesní a na vteřinku se zamyslí, jestli je opravdu nuda dobrý důvod proč se stěhovat. Technicky vzato je to ona, kdo chce odněkud vypadnout, ale ve výsledku ji donutí okolnosti… oukej, možná její poslední cesty po Americe nebyly tak úplně vynucené, ale stejně, kdyby ji každé místo nezačalo po nějaké době nudit, určitě by se usadila, co deset až patnáct let balit všechny věci a šachovat s penězi je hlavně v téhle době přehnaně složité. “Proč jste lidem na očích? To nezní zrovna zodpovědně,” optá se a přikývne na otázku ohledně kávy.
Poznámku o tom, že si konečně vzpomněl na své jméno (tedy že se konečně představil), si nechá pro sebe – zas tak kousavá dneska být nemusí, tohle ani zdaleka nepatří mezi nejhorší dny jejího života. “Henriette,” představí se, vytlačí na svém obličeji něco, co by se dalo v alternativním vesmíru přirovnat k úsměvu a zlehka stiskne jeho ruku, kterou stáhne zpět a aby mohla vylovit z kabelky peněženku. “Řekněte, Bastiaane, co všechno za povolání jste už vystřídal?” zeptá se čistě ze zvědavosti a aby konverzace nestála, když už si kupuje i to kafe.

Restaurátorka? (Vlastně nebyl ani tak moc vedle. S uměním to co do činění mělo. A to, že vlastně upírka dávala nový kabát historii, která tu tak díky její práci mohla na obdivovatele dýchat ještě delší dobu, než by jí normálně bylo dovoleno, to se mu líbilo.) To musí být hodně pečlivá práce a opravdu to musí dlouho trvat. Jak dlouho v průměru se zabýváte restaurováním jednoho díla? Vím, že je to individuální, proto se ptám na průměr. (Je mu jasné, že některé kousky jsou mnohem víc nákladné na čas než jiné. Záleží na míře poškození, na technice, která byla použita a tak dál a tak dál. Tahle žena musela mít vlastně svatou trpělivost, protože tuhle práci by jen tak někdo dělat nemohl. Pak už se ale začali bavit o všednějších věcech. Tedy pro upíry všedních. Lidé se asi milionkrát za život nestěhují. I když on a mnoho dalších upírů v New Yorku, vlastně skoro všichni upíři v New Yorku jsou tu celý život, nebo alespoň od přeměny, což někdy taky může být hojná řádka let. Je to dáno systémem, který tu vládne. Boj o moc a korunu nedovoluje upírům stěhovat se z místa na místo, protože by mohl přijít o svou výhodnou pozici zde. On sám vyjížděl mimo New York, ale nikdy se nezdržel mimo město víc jak pár dní a většinou nebyl zas tak daleko, aby se nemohl obratem do pár hodin vrátit, kdyby se něco dělo.) Možná to je nezodpovědné, ale nějak mě už nebavilo psát si písně do šuplíku. (Pousmál se na ni.) Teď momentálně jsem frontmanem jedné kapely, která tu má celkem úspěch. Ale rozhodně nemyslím na to, že bych chtěl být známý celosvětově, to už by se špatně zametaly stopy, až to bude třeba. (Usoudí, že by opravdu nebylo moudré chtít příliš opouštět stín New Yorku. Už stačilo těch pár měst kolem, kde taktéž hráli. Konečně ho napadlo představit se. Kouzlo nevědomého se nevytratilo. Neví toho o Henriette zase tolik. Když vidí, jak vytahuje peněženku, zakroutí hlavou a zaplatí stánkaři kávy rovnou dvě.) Vím, že nejspíš budete chtít protestovat, ale to kafe byl můj nápad, takže si za něj taky zaplatím. (Podal Henriette připravený kelímek a sám si vzal druhý. Pak už se rozpovídal o svých zaměstnáních.) V dobách minulých jsem byl stavařem, kovářem, truhlářem. Zkrátka bylo třeba řemeslníků, takže jsem zastal, co jsem mohl. Ale hodně jsem tíhl k umění. Ne, že bych se snad kdy pokoušel malovat na plátno, to bych si opravdu nedovolil, nejsem malíř, ale mým prostředníkem je papír a pero. Byl jsem básníkem a spisovatelem, psal jsem samozřejmě pod pseudonymem a i když autor byl jen smyšlené jméno, i to jméno muselo časem zemřít. Chvíli jsem se pohyboval i v politice, ale v žádné vysoké. Jen v místní. Ale politika mě nenaplňovala natolik, abych u ní chtěl zůstat. Vrátil jsem se k umění, i když pravda, trochu jinak než by se dalo čekat. Zpěvákem a kytaristou jsem zatím tak dva roky, ale opravdu to jde. Možná je to i hudbou, kterou hrajeme. V dnešní době je celosvětově in pop, milostné slaďáky. Já jsem chtěl cílit trochu na menší publikum, zato intenzivnější, co se prožitků týče. No, ostatně moje vizáž (poukáže na svůj piercing v nose a vyhrnutím rukávu na pár tetování, která zdaleka nejsou jediná.) … tak trochu koliduje s tím, co hraju. Punkrock se tomu říká. (Napije se ze svého kelímku.) A vy, Henriette? Střídáte pouze města, nebo jste vyzkoušela i jiné povolání?

Henri lhostejně pokrčí rameny. “Většinou měsíc, maximálně dva, ale taky to dost záleží na tom, jak dlouho v práci jsem. Někdy tam sedím od rána do noci, někdy třeba jen pět hodin,” shrne svou práci alespoň přibližně. “Navíc rychlost ovlivňuje to, jestli jsem na to celé sama, nebo jestli mám kolem sebe lidi a tím pádem musím dělat lidskou rychlostí,” dodá pro upřesnění. Na velikosti až tak nezáleží, protože ona si záměrně nechce nic obrovského nebo významného, zas tak se veřejnosti vystavovat nechce.
“To chápu,” přitaká překvapivě, přeci jen ona sama by asi taky tehdy ve svých mladších letech nechtěla plánovat útoky jen tak pro nic za nic, v teorii je to sice fajn, ale každý by chtěl asi svoje dílo někdy vidět v praxi. Dál ho mlčky poslouchá, ale pohledem mu moc pozornosti nevěnuje – snad proto jí ze začátku unikne, že za její kafe už rovnou zaplatil. Skvělé. Henri mu věnuje lehce dotčený pohled a nespokojeně našpulí rty. “Mhm…” zamručí a chvíli uvažuje, že se bude hádat, nakonec nad tím ale zakroutí hlavou a kelímek si od něj vezme. Možná by byla slušnost se dohadovat, možná to je proti nějakému nepsanému pravidlu společnosti, tyhle věci jsou jí ale stejně cizí, takže když už to zaplatil, nezáleží na tom. “Díky,” poděkuje, protože i nějaké to vychování má a pak ho dál poslouchá. Měla by nabídnout, že příště zaplatí ona? Asi jo, ale v jejích očích žádné příště nebude a buďme upřímní, Henri není zrovna nejvíc nadšená z toho, že by měla platit něco někomu jinému – na to je moc sobec. “Takže svým způsobem umělec od samého začátku,” pokusí se shrnout jeho vyprávění do jedné věty a projednou se netváří naprosto znechuceně. Před tím, než zodpoví jeho otázku, se dlouze napije, aby měla čas si to promyslet – jak moc toho chce říct, co všechno může říct, aby se neprozradila… agh, konverzace jsou strašně komplikované. “Trochu obojí. V začátcích jsem dělala pořád to samé, až v posledním hm… zhruba půlstoletí jsem se zaměřila na restaurování. Chtěla jsem něco klidnějšího a méně… násilného,” vysvětlí v rámci možností a znova se napije. “Já zrovna k umění zas tak blízko nemám, na rozdíl od ostatních ale nemám příliš v lásce obchodování a investice,” dodá, protože to by nebyla Henriette, kdyby si trochu nepostěžovala.

(Kdyby někdo slyšel jejich konverzaci, asi by si myslel, že jsou blázni, ale on měl dobrý přehled o tom, kdo se ochomýtá kolem nich a dalo se říct, že si každý hleděl svého a nikdo si jich ani nevšímal, natož aby ještě vnímal jejich rozhovor. Od Henri se nedozvěděl, co přesně dělala před restaurátorstvím, ale vzhledem k její poznámce, že to bylo něco krvavého, se ani nechtěl dál doptávat. Možná, že byl komunikativní, ale rozhodně nebyl vlezlý a netaktní, měl dobré vychování. Investice a obchodování ho taky nikdy nebraly. Na to tu byla spíš Braganza, která měla obchod pod palcem a ovládala ho bravurně. Když už tak přemýšlel nad Braganzou, možná by nebylo nejhorší, kdyby Henriette řekl o místní situaci tady. Ovšem pokud tu již není tak dlouho na to, aby o ní věděla.) Předpokládám, že zde v New Yorku nebudete zase tak dlouho. V jaké části města máte svou rezidenci? Tedy ne, že bych vás chtěl snad pronásledovat, ale víte, v městě vládnou čtyři upíří klany. Každý na svém vlastním území. Klan Triad ovládá Manhattan, Midwout Brooklyn, Onyx Bronx a Braganza Queens. Nevím, co všechno jste již slyšela, každopádně každý z klanů má svá pravidla, a pokud už k nějakému nepatříte, čímž by se tady moje informační okénko stalo zbytečným, rada nedělat zbytečné problémy a nijak zvlášť na sebe neupozorňovat, by mohla do začátku stačit. Nerad bych byl tím, kdo by stínal hlavu krásné mladé ženě. (Podíval se na ni. Ne, že by jí chtěl lichotit, ale tak to bral. Byla krásná, byla mladá, alespoň vizuálně. A co se týkalo toho stínání, naznačil tím tak trochu, jaký je jeho úděl v klanu. Vedl vlastně dvojí život.) A to prosím neberte jako výhrůžku, protože to tak rozhodně nebylo míněno. (Dodá hned poté. Rozhodně jí nevyhrožoval, jen předestíral fakta.)

Henri si ho mlčky vyslechne a dlouze, opravdu dlouze se napije, navíc pak ještě poměrně dlouho mlčí, srovnávajíc si myšlenky v hlavě a i když už se rozhodne mluvit, pořád si není jistá, co přesně na tohle říct. Rozhodně u toho přemýšlení nevypadá vyděšeně, ani nevypadá, jakože ji to nějak extrémně rozhodilo. Stejně jako se na začátku tvářila znuděně a lhostejně, i teď se tváří jako kdyby probírané téma bylo stejně obyčejné jako počasí nebo ceny kabelek. “No,” začne s povzdechnutím. “Já momentálně vlastním byt na Upper East Side, takže tady plánuju zůstat co možná nejdéle, nicméně s klanem Triad nemám vůbec nic společného,” začne s tím jednodušším a na chvíli se odmlčí, zírajíc do dálky, přemýšlejíc, jak slušně podat, že má klanů plné zuby a na nějaká pravidla jim zvysoka kašle. Hm. “Klanů jsem si užila za svůj život dost a jediná pravidla, která se na mě vztahují, jsou ta má,” mluví dál a nevypadá to, že by ji nějak poznámka o stínání hlavy rozrušila. “Nicméně díky za radu, ale nemusíte se strachovat. Mě není zas tak lehké chytit, natož setnout,” nedopustí si trochu poplácat své ego po zádech. Aby to nevyznělo podezřele – tedy aby to nevypadalo, že je vážně něco trochu jiného než upír (v překladu aby nevzbudila žádné podezření), přidá k tomu sebevědomý úšklebek.
Jestli se jí snažil lichotit, jí bylo tak nějak jedno, Henri se pěkně rychle naučila, že takové věci se prostě říkají, aniž by měly nějaký hlubší nebo upřímný význam. “Můžu tedy předpokládat, že vy jste členem jednoho z klanů?” zeptá se spíše jen tak na ujištěnou. “A tím pádem předpokládat, že jste to vy kdo hříšníky zabíjí?” ptá se dál, aby měla jasno a nebyla zaseknutá na teoriích. “Že vás to baví…” poznamená chladným tónem, aby si náhodou Bastiaan nemyslel, že během konverzace trochu roztála. Pomalu dorazí svoje kafe a kelímek vyhodí do nejbližšího odpadkového koše. “Ne celkově, že vás tyhle klanové války a podobně baví. Jeden by čekal, že s věkem i upír trochu dospěje,” pokračuje mírně znechuceně. Pokud ví, tak klanové pře ji akorát tak stály těch pár přátel, které kdy měla. Že to byla v podstatě její vina a byla to ona, kdo je nechal napospas smrti, to už je něco jiného.

(Takže jejím domovem byl Manhattan. Upíři tam měli několik pravidel, ale ty se většinou týkaly právě členů klanu. Nezávislí upíři se mohli volně pohybovat vlastně po celém New Yorku, nikdo je za to nelynčoval, ale jakmile začali dělat nepořádek nebo se svým jednáním přestávali klanu pozdávat, byl s nimi učiněn krátký proces. Žádný klan nechtěl upozorňovat lidské obyvatele na své prohřešky. A i když válku vedli vlastně na očích naprosto všech, dělali to tak, že o tom nikdo z lidských obyvatel nevěděl. Pokud samozřejmě nebyli nějak zasvěceni. Války se táhly už opravdu dlouho. Jednou měl navrch ten, podruhé onen, ale za jeho života se zatím nestalo, že by jedna strana měla navrch tak, že by zničila tu druhou. Nicméně klan Triad opravdu není k nezávislým upírům nijak nepřátelský, dokud se jako nepřátelé neprojeví nezávislí upíři. ) Dobře. Takže Manhattan. Ovládají ho sourozenci, kteří sem přišli z Japonska. Sídlí v Chinatownu, ale samozřejmě, že vědí o dění na celém Manhattonu. Řekněme, že dokud se neprojevíte jako jejich nepřítel, nechají vás na pokoji. A pravděpodobně už o vaší přítomnosti na svém území vědí. (Neměl problém zpravit Henriette o tom, jak to tady v New Yorku chodí. Raději dával novým upírům ve městě šanci, než aby jim ji hned bral. Nebyl z těch, co by se naprosto vyžívali v násilí, co by ho dokonce vyhledávali, ale nebyl ani z těch, kteří by se štítili zabíjet a hroutili se pokaždé, když by se museli k násilí uchýlit. Ostatně jeho povolání a postavení v klanu znamenalo, že se musel obrnět trpělivostí a musel vlastnit hroší kůži, protože nejednou musel popravit někoho, koho znal. Snažil se se všemi vycházet zadobře. Neznamenalo to, že by se hned s každým přátelil a bratříčkoval, ale spíš raději řešil věci víc po dobrém, než po zlém, protože jakmile to šlo po zlém, změnil se v chladnokrevnou bestii. Uměl to.) Věřím vám. (Podívá se na ni, když mu sdělí, že ona se jen tak chytit a stít nenechá. Chtěl tomu věřit. Ale jak řekla, chtěla tu zůstat a když tu někdo toužil vydržet, nesměl dělat problémy. Rozhodně věděl, že to pochopila.)
Ano, jsem členem zdejšího brooklynského klanu, Midwout. Zdejší klan je nejstarším na území New Yorku. Pocházíme z Holandska. Tedy já se narodil tady, ale moje rodina pochází z Holandska. (No, zřejmě by mohl zase trochu obrátit list. Povídání o zdejších klanech by bylo téma na několik zimních večerů a vlastně ani neví, jestli by to Henriette zajímalo. Nahraje mu tím, že se ho zeptá na další otázku, tentokrát o jeho postavení.) Ano, ve svém klanu zastávám post popravčího. Ovšem nejprve musí proběhnout soud, který hříšníka odsoudí k smrti. To samozřejmě neznamená, že každý soud dopadne ortelem smrti. (Předpokládal, že její rozhořčení se objevilo i díky tomu, že zná, co je to být členem nějakého klanu. Možná i zažila klanové války. Není to nic pěkného. Každý den odklízet mrtvoly svých “kolegů”, protože je někdo z jiného klanu našel a zabil. Životy se v těchto válkách ztrácejí jak na běžícím pásu.) Když se někdo bije o moc, je mu jedno, kolik mu je, jak hodně byl měl být vyspělý, jak by to měl brát. Kdyby jeden klan povolil, druhý ho zlikviduje. Nemyslete si, že mě nějak extrémně baví tahle situace, ale jedná se o můj domov, který je v ohrožení. Samotnému by mi stačilo, kdyby si každý klan hleděl svého, ale tak tomu nikdy nebude. I kdyby jeden klan usiloval o příměří, ostatní tři ho semelou. Tahle válka nemá konce. Je to únavné, ale tak nějak už si tu všichni upíři zvykli. (Nezastírá nic. Řekl to Henriette tak, jak to zkrátka je. Nikdo se nechtěl vzdát své moci, každý ji chtěl ještě víc rozšířit. Byl to začarovaný kruh, ale třeba se z něj někdy někdo vymotá.)

“Typické,” ušklíbne se Henri. Samozřejmě, že o její přítomnosti ví, jestli vážně mají Manhattan pod palcem. “Sourozenci, hm?” dodá pochybovačným tónem a sjede ho váhavým pohledem, jako kdyby se sama snažila spekulovat o tom, jak moc blízcí si ti sourozenci jsou. Přece jen musíme pamatovat na to, že ona většinu neetických nebo nemorálních věcí vnímá trooošičku jinak. “Zajímavé,” zkosntatuje spíše pro sebe a zakroutí hlavou. Pak se konverzace stočí k němu, což je většinou pro Henri ideální, protože nemusí vkládat tolik energie do udržování konverzace naživu. “Soud,” zopakuje po Bastiaanovi a ušklíbne se. “Až na ten trest smrti je to alespoň trochu civilizované. To za mých mladých let…” zavzpomíná, ale větu nedokončí. Asi ani nemusí, nakolik by upíři možná rádi tvrdili, že jsou daleko více sofistikovaní, než obyčejní lidé, pravdou je, že některé praktiky, hlavně ty klanové, jsou vyloženě barbarské. Ne, že by Henri něco měla proti barbarství.
“Svým způsobem je to hrozně smutné,” konstatuje dál a stáhne si sluneční brýle zase na obličej, snad aby měla jistotu, že jí z očí Bast nic nevyčte. Možná, že je dobrá lhářka, ale schovávat lítost nad vším, co ztratila a obětovala jen pro to, aby mohla žít, to opravdu neumí. “Moc má málokdy nějaký reálný význam, hlavně pro někoho, kdo žije tak dlouho,” promluví po krátké odmlce a zkoumavým pohledem Bastiaana sjede od hlavy až k patě. “Možná byste měl z tohohle města vytáhnout paty na rok nebo dva. Třeba by vám to prospělo. Nejspíše by to prospělo i místním vůdcům klanů,” zapřemýšlí nahlas, protože popravdě svět je dost velký na to, aby měl každý klan obrovské území bez nějakých válek.
“Taháte do svých válek i ostatní?” zeptá se, ne proto, že by se chtěla přidat, ale proto, že by ráda věděla, jestli má brát nohy na ramena a utíkat. “Tím myslím ostatní, kteří s vaší válkou nechtějí mít vůbec nic společného,” upřesní, aby to náhodou nepokoušel obkecávat. “Dokázala bych si představit, že se občas objeví nějaký cvok, který se do vašeho konfliktu vrhne hlavou napřed,” dodá jen tak mimochodem, vesměs z vlastní zkušenosti, protože abychom byli upřímní, tehdy to byla ona, kdo se v tomhle vyžíval. Ona bývala ten cvok, a kdo ví, možná se to ještě vrátí.

(Pozastaví se nad její poznámkou o sourozencích. Musel se kousnout do rtu, aby se nerozesmál na celé kolo, protože ta představa byla opravdu k popukání, ale zároveň dost… nechutná. Kumiko a její bratr si byli hodně blízcí, drželi při sobě, ale nedokázal si představit, že by sdíleli jedno lože. Dost možná ani nebyli z jedné pokrevní linie, stávalo se často, že nějaký upír adoptoval několik lidí, které na upíry přeměnil, aby měl komu předat jistý odkaz, ale nic mu po tom nebylo, takže tohle opravdu nevěděl. ) Ne, ne sourozenci jako v Game of Thrones, zas až takhle extrémně blízcí si nejsou. (Nakonec se přeci jen zasmál, i když mírněji, než by to bylo předtím. Jeho klan se během několika století svého trvání změnil a vyvíjel. Ze začátku nebyl zdaleka tak „demokratický“ jako dnes. Ale Adalbert si dokázal zasloužit respekt a věrnost upírů, kteří spolu s ním vybudovali Midwout, jak je znám teď. Dalo se říct, že od dob, kdy se Matthias odštěpil od klanu a založil si svůj vlastní, Midwout prošel velkými změnami a naklonil se k trochu víc civilizovaným způsobům, i když o žádném upírovi se nedalo říct, že je zcela civilizovaný. Ovšem když se chtělo, šlo všechno. Jenomže kdyby klan vyměkl až příliš, byl by jen mouchou, která by se dala velice snadno zlikvidovat. Proto některé zásady přetrvávaly, některé brutální zásady.
Dokázal si dost dobře představit, co se za Henriettiných mladých let odehrávalo a pokud byla členem nějakého klanu, že od toho všeho po čase raději utekla, než aby to musela snášet, protože ne vždy to s léty v klanech bývá lepší a lepší, právě naopak, spíše přituhuje. A ano, bylo to smutné. Ale možná to bylo taky důsledkem toho, že už nevěděli, co se svým životem dělat víc, než se pokoušet ovládat jednotlivá území. New York byl velký, ale ne dost velký pro čtyři klany. Možná, že kdyby tu byly jen dva, nějak by se to dalo vyřešit, a i tak by nebylo jisté, jestli by se nakonec neobrátily proti sobě s tím, že celé město bude patřit jim. Ale čtyři jsou prostě příliš.) Je to smutné. (Podíval se na ni a tušil, že za jejími slovy se skrývá mnohem víc. Její oči byly znovu skryté pod slunečními brýlemi. Možná nechtěla, aby Bast viděl, co se v nich odehrávalo. Ale on nerad tlačil na pilu, takže rozhodně nebude nutit Henriette, aby se mu svěřovala se svým životem. Vidí se poprvé, takže se to logicky ani žádat nedá.) Možná bych měl. (Zareaguje na její slova o odjezdu.) Ale kdybych to udělal, musel bych opustit klan a zřejmě se už do New Yorku nevrátit, a na to mám tohle město až moc rád. Neříkám, že necestuji, ale ne na tak dlouhou dobu. (Při její zmínce, že vůdcům klanu by prospělo, kdyby si dali oraz a někam na dlouhou dobu odcestovali, se pousměje. Jistě by jim to prospělo, ale nikdy by to neudělali, oslabili by tím svůj klan, nebo si to tedy alespoň mysleli. Co by byl klan bez vůdce, že?)
Ne, netaháme. 99,9 procent lidské populace ani netuší, že existujeme. Ta zbylá jedna desetina se k naší věci přidala buď dobrovolně, nebo prostě ví, co jsme zač, ale neznamená to, že by snad lidé bojovali naše bitvy. A co se týče nezávislých upírů, pokud chtějí zůstat stranou, necháváme je. Vážně vás nikdo nebude nutit, abyste se přidala k tomu či onomu klanu. A kdyby náhodou ano, dejte mi vědět, vyřídím si to s ním. (Věnoval jí jeden ze zářivých úsměvů. Možná, že to spíš myslel žertem, protože se opravdu nestávalo, že by někdo nutil někoho ke členství, ale stát se mohlo naprosto cokoliv. Nikdy neříkej nikdy.) Bláznů se tu najde víc než dost, ale většinou nekončí moc dobře. Zápal je dobrá věc, ale nesmí být moc chorobný. Když se někdo plamenně hrne do první linie, většinou dlouho nevydrží, protože mu chybí pud sebezáchovy. Ale někteří právě tohle hledají. (Pokrčil rameny a též dopil svou kávu. Vyhodil ji u dalšího koše, který míjeli.)

Na poznámku o Game of Thrones se ušklíbne a protože stěžování si je jedna z věcí, kterou ona umí opravdu skvěle, spustí. “Těžko tomu věřit. Znala jsem vůdce klanů kteří se po sobě pořád plazili. Pořád. Každé jednání, každá bitva. Kdyby se polovina z nich více soustředila na svůj klan a ne na svoje drahé polovičky, byli by určitě všichni ještě teď naživu,” prohlásí a znechucení z ní jde cítit na míle daleko. Nad tou vzpomínkou se viditelně otřese, jako kdyby to byla špína, kterou se ze sebe snaží sundat. Raději se pak zaměří na problémy současnosti, jinak by se asi neudržela a stěžovala by si dál.
“Každé ptáče musí jednou vyletět z hnízda, ne?” opáčí, protože za svou teorií si stojí. “Je to jen město, za dvacet let může být třeba v troskách a celý život sloužit klanu nezní jako zábava,” přemýšlí nahlas a dál ho poslouchá. Trochu jí spadne kámen z kamenného srdce, protože zažila i klany, které vyžadovaly členství všech upírů, kteří žili na jejich území. Na jeho poznámku se ale lehce zamračí. “Běžně nabízíte cizincům, že se za ně vypořádáte s potencionálními problémy, nebo předpokládáte, že bych nebyla schopná vybojovat si cestu na svobodu?” zeptá se překvapivě bez jakékoliv špetky uraženosti nebo zlosti. Moc dobře ví, že vypadá jako křehotinka a jí to tak vyhovuje, jen by jí zajímalo, jestli se tak chová ke všem, nebo vychází jen z toho, co vidí. Taky otázkou z části naznačí, že klany vidí jako omezovače svobody. Někdo by v tom možná hledal rodinu, přátele nebo něco podobného, když se na to Henri podívá zpětně, bylo to tak trochu vězení, ať už byl vůdce klanu benevolentní nebo ne.
Na téma bláznů v podstatě jen přikývne. Nemá moc smysl argumentovat, že to tak není úplně vždycky, protože všichni víme, že kdyby nebyla takový sebestředný sobec, už by určitě byla taky mrtvá. Možná se hlavou napřed hnala do konfliktů, loajální byla ale vždycky jen k sobě samotné, ne k vůdci, ať už to byl její přítel nebo ne. Část Henri ale ještě stále nachází zalíbení a fascinaci v klanových záležitostech a klanové politice, takže její další otázka je směřovaná zase ke klanům. “Takže jak se tedy stalo, že tak malou část země najednou chtějí ovládat čtyři klany?” zeptá se a i když to Bast nemůže vidět, přeměří si ho tázavým pohledem.

Dovedu s to představit. (Věří tomu, že někteří vůdci po světě se spíš věnovali světským radovánkám a sexu se svými polovičkami, než aby si všímali chodu klanu. Bylo též pravdou, že jeden z klanů vedl manželský pár. Konkrétně Braganzu. Zatím se mu ale nestalo, že by je kdy viděl při nějakých jednáních nebo společných akcích, že by po sobě jen lezli a olizovali se. Možná, že to dělají v soukromí, ale na veřejnosti určitě ne.
Možná, že by měl z hnízda vyletět, ale možná taky ne. Je pravda, že když by se odsud nikdy neurval, nemohl by tak zjistit, jak je jinde. Možná lépe, možná hůř. Ale nechtěl se odsud teď zrovna moc vzdalovat. Ne, že by si snad myslel, že je nenahraditelný, nahradit se dá každý, jenomže opustit klan by nebylo jen tak. I když by o tom někdy náhodou uvažoval, nelze to utnout. To pouto je až moc silné na to, aby to jen tak zahodil. A ani to zahodit nechce. Prostě on, jako to ptáče, jak ho Henri nazvala, ještě zřejmě není připraven k tomu, aby vyletěl z toho hnízda. Pokrčil proto jen rameny a dál se tím nezaobíral. Samozřejmě ani běžně nenabízel cizincům, že za ně bude řešit problémy. Pokud se do těch problémů namočí ta osoba sama, je to jen a jen její problém, ale když ji bude někdo nutit do toho, aby se do problémů namočila, to už je jiná. I když ani normálně by to nikomu nenabízel, možní chtěl být jen zdvořilý, nebo chtěl trochu zavtipkovat, kdo ví. Rozhodně si ale nemyslel, že by se Henri nedokázala ubránit sama. Mnoho upírů a nejen upírů, ale i lidí, podceňuje schopnosti druhých. On je raději přeceňuje, než aby byl pak nemile překvapen.) Ne, běžně opravdu ne. Ale není to rozhodně ani tak, že bych vám nevěřil v tom, že se sama ubráníte. Nerad podceňuji kohokoliv. Je jedno, jestli jste upír, čarodějka nebo člověk, vždycky můžete nějak překvapit. Raději někoho přecením, než podcením. (Věděl, že není uražená, proto se nehrne do nějakého horlivého tónu, kdy by se snažil vybruslit z toho, že se jí možná dotkl. Ne, prostě jí to řekne naprosto normálním konverzačním tónem, protože věděl, že si to může dovolit. Všiml si také toho slova svoboda, které by někdo mohl považovat za špatně zvolené, ale on pochopil, co tím chtěla říct. Byla pravda, že být součástí klanu bylo v mnoha ohledech dost omezující.
Zdálo se, že Henri opravdu zajímá historie klanů. Vlastně se jí úplně nedivil, protože kdo by nechtěl znát situaci někde, kde se rozhodl žít? Navíc když s vámi konverzuje někdo, kdo je vám ochotný vše říct? Pustil se tedy do vyprávění.) Kdysi hodně dávno sem na území New Yorku přišel klan upírů z Holandska. V té době v Holandsku právě též probíhaly války, ale vůdci se dokázaly nakonec nějak dohodnout, takže dva klany se rozhodly kolonizovat nová území. Jeden z nich se usídlil tady, klan Midwout. Bylo to zrovna v období velké kolonizace, takže netrvalo tak úplně dlouho a původní holandští osadníci museli svádět boje s Brity, kteří chtěli toto území dobýt. S nimi sem dorazil i další klan, Braganza, vedená dvěma aristokratickými manželi. Velmi schopní obchodníci, mimochodem. (Vloží do svého vyprávění menší vsuvku.) V Midwoutu se tehdy nedařilo najít konsenzus mezi vůdci, tehdy byli totiž dva. Jeden z nich ale navrhoval chaos a zkázu, což ten druhý nehodlal akceptovat, proto se Matthias, dnes zvaný jako Kat z Bronxu odštěpil od původního klanu s hordou těch, kteří s ním souhlasili. No a teď vládne Bronxu, nejhorší čtvrti New Yorku. K němu se to ale tak nějak hodí. (Ušklíbne se. Matthiase dobře znal. Pokud se vůbec dalo říct, že někdo byl Matthiasovým přítelem, byl to kdysi on, Bastiaan. Jenomže časy se mění.) No a nakonec ten nejmladší z klanů, Triad. Sourozenci uprchli z Japonska před svými nepřáteli, postupem času se jim zde podařilo zapůsobit tak, až ovládli Manhattan. Je lehké území ztratit, těžké je ho znovu nabýt. (Konstatuje a než stačí říct něco dalšího všimne si, že se zpovzdálí blíží hlouček mužů, který vypadá dost problémově. Ne, že by snad tady před lidmi chtěl někdo měřit upíří sílu, ukazovat se na veřejnosti, jak lámete kosti a trháte údy, není zrovna ten nejlepší nápad, ale i tak mohli působit problémy. Hlouček upírů z Bronxu. Člověk je poznal už na první pohled, ani si nemusel moc lámat hlavu, z jakéhože klanu jsou.) Henriette, nerad to říkám, ale myslím, že se blíží problémy. (Podíval se na ni, zároveň zjistil, že už jsou vlastně dávno za výstavou fotografií, bylo zde také méně lidí. Skupinka začala pokřikovat už z větší dálky, bylo jasné, že si jich všimli a že míří za nimi. Mohli se otočit a pokusit se odejít, ale to by ten problém nevyřešilo. Navíc oni ho moc dobře znají. On si dovolil odmítnout Matthiase, takže je samozřejmostí, že na něj mají trochu větší pifku, když ho vidí, protože kdo by nechtěl Matthiase potěšit tím, že mu přinesou jeho hlavu. Tohle ale taky znamenalo, že veškerá jeho společnost, a tím víc, když je to upír, má problém též.) Chtěl bych se vám omluvit předem, že to budu zrovna já, kdo vás vtáhne do problémů. (Ušklíbnul se a vyčkával, až se skupinka trochu přiblíží. Rovnou je obestoupili, aby si byli jistí, že nikam nezmizí. Neměl na to dneska náladu, opravdu ne. Vlastně to považoval zatím za dost pěkný den. Netušil, že by si mohl takhle s někým pohovořit. A tihle to zkazili.) Pánové, vážně to chcete řešit tady a teď? Před tolika lidmi? (Místo odpovědi se dočkal pokusu o ránu pěstí do obličeje, které se vyhnul. On umí pozorovat situaci, i když nevypadá, že by se soustředil naplno. Místo toho, aby otálel, mu hned ten pokus vrátil. Upíří sílu v ranách nikdo poznat nemohl, takže to, že dotyčnému jednou ranou přerazil čelist, nebylo až tak divné.)

Na jeho vysvětlení jednoduše kývne. Není tam moc dál co řešit, ona uražená není, on nešel do defenzivy, není tím pádem třeba to rozmazávat. Jeho vyprávění poslouchá tak napůl, zrovna tu omáčku s osobní historií úplně nepotřebovala, ale budiž. “Chápu. Z části. Jak přesně je strategicky dobrý nápad chtít chaos a zkázu? Typičtí anarchisti…” postěžuje si a pomyslí si něco o tom, že ten Matthias teda nezní moc inteligentně. Komu kdy prospěl nebo pomohl chaos a zkáza? Na druhou stranu Henriette nemá moc nárok někoho soudit za takovéhle věci. Z přemýšlení ji vytrhne zmínka o problémech. “No to jsem vážně potřebovala,” zamručí a moc se k tomu dál nevyjadřuje, spíše jen lhostejně pokrčí rameny a pohledem sjede blížící se skupinku. Ona se o sebe postarat umí a jeden nemusí být génius na to, aby pochopil, že jestli se blíží problémy, asi ty problémy mají co dělat s Bastiaanem, poněvadž Henri v celém New Yorku prakticky nikoho nezná. Ne, že by si přímo myslela, že ji nechají napokoji, ale mohla by doufat, že jejich prioritou bude on. “Omluva se přijímá,” opáčí až příliš klidně, protože vážné a potencionálně nebezpečné záležitosti ji téměř nikdy nerozruší. Původně plánovala prostě jít dál a nechat ho v tom samotného, samozřejmě když je obklíčená upíry, úprk není úplně inteligentní řešení, převážně proto, že nemá ponětí, jak rychlí jsou a její fyzička je… nic úžasného. “A co přesně se řeší…?” zeptá se těsně před tím, než se Bastiaanovi pokusí jeden z upírů vrazit. Henriette se na tváři usadí silně znuděný, otrávený výraz, jako kdyby byla extrémně zklamaný rodič nebo puberťák ve škole. “Bastiaane! Ovládejte se…” okřikne ho když se vrhne upírovi ránu vrátit. Dokonce snad předvede nonšalantní facepalm. Děti. Jako kdyby snad čekala, že si to upíři mezi sebou vyříkají racionálně a civilizovaně. V hlavě rychle přehodnotí, jestli vážně chce špinit svůj světlý kabát. Dilema rozsekne rána, která jí přistane na tváři. Aniž by nad tím dvakrát přemýšlela, upírovi, který se po ní ohnal nenápadně podfoukne nohy, čímž by ho teoreticky měla dostat na zem (primárně proto, že něco takového asi úplně čekat nemohl) a zahýbe čelistí, aby se ujistila, že ji ještě pořád má. “Staří známí?” zeptá se a sundá si sluneční brýle, které upír nárazem zničil. Zamumlá něco o tom, že to byly její oblíbené. “Nechce alespoň jeden z vás vysvětlit, co máte za problém?” zeptá se její více diplomatická stránka, načež její více násilné já zachytí další pěst, která jí mířila k obličeji a vší silou ji stiskne, aby mohla nohou podchytit upíra pod kolenem a s malou pomocí vánku ho srazit k zemi. Použila by za jiných okolností své schopnosti více? Nejspíše ano. Jenže teď jsou v blízkosti lidi a upír, který fakt nemusí vědět, že ona sama upírem úplně není. Navíc Henriette se nechce prát, přesně od tohohle odešla. 

Jděte do Bronxu a zeptejte se, pokud vám někdo vůbec upřímně ve strachu z vůdce odpoví. (Podíval se na ni zkoumavě. Ne, že by jí nechtěl odpovědět, ale on sám Matthiasovu filosofii neuznával, jeho vládu pomocí strachu, kterou razil. I když jako se zdálo, bylo to velice účinné, alespoň v Matthiasových očích ano.) Možná se to nezdá, ale Kat z Bronxu je vlastně velice inteligentní a taktéž bezostyšně krutý. Tahle kombinace dohromady je zkázotvorná. (Tohle bylo všechno, co k tomu ještě doplnil. I když Matthiase znal, do hlavy mu neviděl, jeho šílenství nabíralo větší a větší obrátky a nikdo nevěděl s jistotou, co od něj očekávat.
Na obzoru ale byly problémy. Nejraději by se jim vyhnul, už právě kvůli Henri, ale kdyby se dal na ústup, nebo dokonce na útěk, ta skupinka by si snad mohla myslet, že se jich bojí, že mají navrch. A díky tomu by mu nedali pokoj, ale vrátili by se, možná, že by byl v tu chvíli sám a mohl by se vyhnout rvačce před dámou, ale ti upíři by mohli mít o špetku víc kuráže, než mají teď. Už jen to, že přišli v takové skupince, znamenalo, že si nejsou tak jistí v kramflecích, protože musí přijít v hojném počtu, aby si na něj dovolili. On sám vše raději řešil spíš v klidu, ale s upíry z Bronxu, kteří cíleně přijdou provokovat, to opravdu nešlo, i kdyby se snažil sebevíc. Co přesně se řeší? Řeší se to, že tihle tupci si prostě chtějí bouchnout, chtějí ho rozladit, kdyby se jim to povedlo, tak klidně i zabít, ale jelikož jsou na místě, kde jsou lidi, jen těžko by vysvětlovali vraždu za bílého dne a ovlivňovat tolik lidí by trvalo velice dlouho a i tak by neměli jistotu, jestli nějaký z nich v mezičase nezdrhnul.
Když ho Henri okřikla, otočil se na ni, takže na chvíli ztratil orientaci a koncentraci, schytal tedy jednu ránu zboku do obličeje a jeden kopanec do podbřišku. A jak to tak v anonymních davech bývá, lidé se od nich spíše vzdalovali, než že by jim přišel někdo na pomoc. Psychologie davu je vlastně docela svině. Ale v tuhle chvíli je spíš rád, že od nich dávají ruce pryč, protože by nerad, aby se do konfliktu upírů přimotal ještě člověk. Henri taky schytala pár ran a jak se zdálo, tak i ona se odmítla dál ovládat. Když vám někdo uštědří ránu, není snad přirozenost se bránit? Kdyby tu jen tak stála a nechala se mlátit, vypadalo by to opravdu divně. Navíc on by do ní mlátit nenechal.) Nikdy jsem je neviděl, ale to jsem ani nemusel, oni moc dobře vědí, jak vypadám. (Ušklíbl se na ni. Vlastně si to možná trochu užíval, zvlášť, když vykryl ránu jednoho z nich a uštědřil mu pecku do břicha, až se upír zalkl. Jeden z upírů odpověděl Henri na její otázku. Jeho tón hlasu byl oprsklý, bez špetky pokory nebo nějakého respektu.) Problém je v tom, že tady Jansen ještě chodí po tomhle světě. A ty, krasotinko, jsi tady s ním, takže máš taky problém. (Zazubil se na ní a praštil jí znovu, tentokrát do oka.) I když, byla by tě škoda, možná tě nezabijeme. (Dodal ještě.
Bastiaan pomalu ale jistě přesouval boj někam, kde lidi nebudou vůbec. Při každém výpadu, který uštědřil, nebo který uštědřili jemu, se posouval směrem k malé uličce, která navazovala na promenádu. Doufal, že Henri pochopila, co má v plánu, tedy dostat je z dohledu, aby se s nimi mohli vypořádat po svém. Ne, že by je chtěl snad zabít. Kdyby je zesměšnil, bylo by to mnohem, mnohem lepší. Ne vždycky byla smrt úplně ta nejhorší varianta. Probili se s Henri až do oné uličky, kde se, chtě nechtě, musel hlouček upírů trochu rozptýlit, protože se tam pořádně nevešel. Teď měli s Henri mnohem větší šanci. Jeden z upírů se proti němu ohnal, on ho vzal na paži a upíří silou se ho přehodil přes ramena tak, že upír přepadl přes zábradlí do řeky. Bastiaan se vesele zasmál.) Dej si koupel, potřebuješ ji. (Po těchto slovech se proti němu ohnal další, použil upíří rychlost a dostal se tak za Basta. Začal ho zezadu škrtit. Amatér. To neví, že upírovi se musí škubnout vazem? Škrtit ho, to je jako kdyby se snažil zapálit oheň vodou. Dal mu loktem silně do břicha, prudce se otočil a zlomil mu vaz.) Takhle se to dělá. (Pak do něj s lehkostí strčil a už se též koupal v řece.)

Henri si pomyslí něco o tom, že taková kombinace je sice zkázotvorná, ale zároveň poměrně stupidní, poněvadž pokud historie opravdu je pro nás k poučení, málokterý diktátor vydrží dlouho. Navíc, jestli je ten chlap cvok, dříve či později ho někdo sejme.
Normální člověk nebo upír by se cítil provinile, že kvůli něj dostal někdo pěstí, Henri nad tím ale jen pokrčí rameny, jako kdyby to byla jeho vina, že nedával pozor a místo toho na ni zíral. “To máte beztak z toho hraní v kapele,” ozve se kousavým tónem na to, že oni ho určitě znají, protože přesně tohle je ta nevhodná chvíle na rýpání, kterou Henri potřebuje, aby její poznámky měly ten správný efekt naprosté diskonekce s okolním děním. O chvíli později jí laskavě jeden z upírů vysvětlí, s čím mají problém. Henri se ušklíbne a se zdvořilým “konečně, děkuji,” daného upíra za pomocí vzduchu srazí k zemi, tentokrát daleko více okatě, protože začíná mít pocit, že se stejně prozradí. Pořád ale přímo nepřechází do ofenzivy, protože Bastiaan vypadá, že to zvládá naprosto v pořádku. Na co by se namáhala víc, než musí. Klasicky se vyhýbá případným útokům a po vzoru Bastiaana se posouvá do jedné z uliček. Skvělé. Protože přesně na to jsou boty za tisíc dolarů přesně dělané. Cestou k uličce trochu plánuje – voda, fajn, ta by se dala využít, ale to není efektivní. Těžko by se utopili a ještě by si náhodou namočila oblečení – nepřipadá v úvahu. Mohla by je zkusit dusit, ale to taky není příliš efektivní, navíc to zanechává těla… upalovat je přímo nechce, to je nekreativní, nicméně v tuhle chvíli je to asi to nejpraktičtější. Ve chvíli, kdy Bast jednomu z upírů zlomí vaz, se Henri usmyslí, že tím dostala nárok taky zabít. Nechtěla být první, kdo zabije, na druhou stranu je problém, že v tom případě budou muset umřít všichni. Henri nemůže riskovat, že pak poběží někomu vyprávět o upírce, která čaruje. “Tohle byla zábava, pánové, nicméně…” prohlásí stále stejně znuděným tónem a dva upíry, kteří se na ni řítí, odfoukne bokem. Praští s nimi o nejbližší zeď dost silně na to, aby je to alespoň na chviličku trochu vyřadilo z provozu. Jen ta chvilička jí stačí na to, aby je oba dva podpálila a udržela pod plamenem dost dlouho na to, aby se nedoplazili uhasit do vody. Nechajíc je tam u zdi hořet, otočí se na posledního upíra. Toho,který předtím měl lehce oplzlé komentáře – ten to tak lehké mít nebude. Ze země vystřelí pevné kořeny, které oplzlákovi obmotají nohy tak pevně, že je slyšet jak jeho kosti pomalu praskají. Henri ho pak ale s lhostejným pokrčením ramen nakonec taky zapálí, protože to je nejrychlejší a nejčistší způsob a ačkoliv mučení je pro někoho zábava, v Henri to nevyvolává žádné extrémní pocity – vesměs je jí to jedno. Rozhlédne se na své dílo. Popel pak vítr stejně někdy rozfouká, žádná mrtvá těla, naprosto čistá práce- “počkat. Vy jste je ho hodil do řeky? Proč! Kdo to pak má čistit!” ozve se rozhořčeně, jako kdyby před chvílí neupálila čtyři upíry a urovná si kabát. Následně se na něj otočí, upře na něj svůj zelený pohled, založí si ruce na prsou a našpulí agresivně rty. “No? Dlužíte mi vysvětlení. To byly moje oblíbené brýle a tohle,” ukáže na pár kapek krve na jejím bílém kabátě, “jen tak dolů nepůjde,” postěžuje si, záměrně odvádějíc pozornost od sebe samotné. Trochu ji štve, že nebyla v plné síle, protože pije z pytlíků a ne z lidí, na druhou stranu štěstím bylo, že tohle byli slabší kousky. Když jsme u těch slabších kousků, Henri docela doufá, že na další skupinku nenarazí, protože tohle ji mírně vyčerpalo.

(Chtěl se vrhnout i na ty další, ale všechno, co mohl, bylo jen zírat na scenérii, která se mu nabídla. Zcela zřetelně viděl, jak dva upíři odletěli směrem ke zdi, a to se jich Henri ani nedotkla, potom začali hořet jako dvě svíce v životní velikosti. Akorát nehořel pouze knot, ale celá svíčka. Oněměl a jen civěl. Na nic víc se v tu chvíli nezmohl. Tedy samozřejmě Henri nijak nepodceňoval už od začátku, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by se mohlo stát tohle. On by se o ně zvládl postarat sám, ale dívka, která teď stála po jeho boku mu v tom silně pomohla. Z upírů byl za chvíli jen popel, který za sebou nezanechal žádné stopy po boji a po jejich smrti. Bylo to to nejlepší řešení, když jste někoho chtěli zabít a nechat zmizet tělo. No a pak ještě stará dobrá kyselina, ale ještě nikdy nikoho neviděl, že by použil kyselinu na odstranění těla. Když se konečně trochu vzpamatoval, Henri už si podávala posledního upíra. Ze země vyšlehly kořeny. Ani neví, kde se tam tak najednou vzaly, ale bylo mu jasné, že tahle její schopnost se nevidí jen tak. Věděl tady v New Yorku jen o jediné osobě, která dokázala ovládat živly, a to byla Matthiasova čarodějka Géraldine. No, zdálo se, že zná další. Když Henriette zapálila i posledního upíra, konečně se přiměl k tomu, aby zavřel ústa, ve kterých mu ještě před chvílí byly vidět mandle, v jakém zůstal údivu. Nedostal ale šanci vzpamatovávat se dlouho, protože Henri se na něj hned obořila. V obranném gestu zvihl obě ruce, držel si je blízko těla, dlaněmi směrem k Henri) Vinen. Hodil jsem je do řeky. Vyčistí se sami, uvidíte… Tedy spíš neuvidíte, ale jeden z nich zůstal při vědomí, vytáhne toho druhého a podle toho, jak pitomí byli, polezou přímo za svým vůdcem, který je za jejich neschopnost sám vlastnoručně vykuchá. (Předhodil Henri scénář, jak to asi bude v následujících okamžicích vypadat s těmi dvěma, co je vykoupal v řece. Ne, že by ho mrzelo, že jim Matthias při nejmenším urazí palice, vůbec ne. Právě naopak odvedl dobrou práci, protože je zesměšnil, a to je pro Matthiase mnohem horší, než kdyby je tady všechny do jednoho zabil. Když se na něj oboří podruhé s tím, že jí dluží vysvětlení mírně se zamračí. On jí ho možná dlužil, ale to ona jemu taky. Myslela si snad, že si nevšiml toho, co se tu před chvílí odehrálo?) Zeptejte se jich, proč nás napadli. (Poukáže směrem k rozfoukávajícímu se popelu kolem nich. Když ale Henri nepovolila svůj přísný pohled, povzdechl si a zakroutil hlavou.) Upíři z Bronxu jsou jen kupa svalů, která si potřebuje dokazovat svou sílu, jsou to zvířata, kterým je úplně všechno jedno. Jediné, čeho se bojí, je jejich vůdce. Strach je silný vládce, Matthias je zosobněním strachu. Pro některé. Jednou za čas se prostě skupinka naprostých tupců rozhodne, že bude dělat bordel tam, kde nemá. Tečka. (Švihne rychle rukama od sebe, aby jeho poslednímu slovu dodal na síle.) Já jen doufám, že vás ten v řece neviděl, co tu všechno provádíte. (Otočil se směrem k řece a výhledu na město a opřel se o zábradlí.) To, že mi tu pomáhala nějaká upírka, se dá ještě přejít, ale pokud se Matthias dozví, že jste heretik (Konečně se zase podívá na ni a docela intenzivně se jí vpije do očí.) … No, zřejmě byste se nějakou dobu neměla do Bronxu chodit ptát. (Narážel tak na jejich předchozí konverzaci o chaosu a zkáze a o tom, k čemu to vlastně je. Možná se to snažil trochu odlehčit, ale jeho tón byl zcela vážný.)

Henriette teatrálně obrátí oči v sloup. “No to je sice hezké, že je vykuchá, ale nemůžete bordel jen tak házet do vody…” podotkne, ale dál už to nerozmazává. Ve výsledku je to totiž jedno. Jeho pokus stočit vysvětlování na kopy popela benevolentně ignoruje dost dlouho na to, aby to nakonec vysvětlil… i když nakonec nevysvětlil vůbec nic, protože Henri si moc dobře pamatuje, že ten oplzlý upír vyloženě mířil na to, že se vyskytuje zrovna s Bastiaanem. “Já jsem se zeptala jich, a pokud si dobře pamatuju, bylo mi řečeno, že je to kvůli vám, takže se ptám vás, proč nás napadli?” upřesní svou otázku a těkne obočím nahoru, dávajíc jasně najevo, že je silně naštvaná. Taková škoda kabátu! A slunečních brýlí! Teď jí všechno oblečení bude táhnout hořícím upírem – týdny, možná i měsíce.
“Pokud se to dozví tak co,” ozve se arogantně, sundá si kabát a zády se opře o zábradlí. “Co udělá?” zeptá se a i když by otázka mohla vyznít vyděšeně, v její tváři je jasně vidět, že je jí to putna. “Nic neudělá, nic se nedozví,” odpoví si sama, načež hlavu otočí k Bastiaanovi a věnuje mu další dlouhý, chladný pohled. “Nikdo se nic nedozví,” dodá, i když tak nějak tuší, že to Bastiaan při první příležitosti poběží vykecat. To přece upíři v klanu dělají. Slepě hlásí všechno, co se mihne, protože jejich milovaný vůdce musí vědět úplně všechno. Protože sluneční brýle už nemá, je celkem jednoduché z jejího pohledu vyčíst, že na vteřinku zvažovala možnost Bastiaana taky podpálit, jen aby si byla jistá. Jedna věc je, když to budou vykecávat upíři, kterým nakopala zadek blonďatá mánička a křehká květinka, druhá už je, když by to vykecávala ta blonďatá mánička, která dle všeho má nějaký ten respekt, nebo alespoň respektované postavení v klanu. Možnost podpalování Bastiaana ale pověsí na hřebík – ne proto, že by si ho oblíbila, jí se prostě už nechce.
Na jeho poslední otázku se ušklíbne a zakroutí hlavou. “To opravdu neměla, ne…” přitaká téměř s úsměvem (ale opravdu jen téměř), načež se zamračí a promne si spánky. “Agh,” zamručí otráveně, “já jsem se právě zamotala do vašich stupidních klanových válek, že,” zkonstatuje a sama nad sebou zakroutí hlavou. Šance, že si její tajemství vezme Bastiaan do hrobu a že těm dvěma upírům nikdo neuvěří jsou nízké a nakolik ji příliš neotravuje, že by se teď asi neměla ukazovat v Bronxu, pořád je to omezení její svobody, pořád je to pravidlo, které na sebe neuvrhla dobrovolně a i když teoreticky by tam mohla jít, strategicky je to blbý nápad. Ruce spojí propletením prstů pod kabátem, výrazně klidnější, než před chvílí.

(No dobře, tohle mu tak trochu nevyšlo, ale rozhodně se tu nehodlá svěřovat Henriette se vším, co se ho týká, protože jí toho už řekl celkem dost. Ale něco jí stejně bude muset říct, protože ona se jen tak odbýt nedá. Nebude jí lhát, ale rozhodl se, že přesné detaily si nechá pro sebe.) Vy jste mě při naší konverzaci o klanech snad vůbec neposlouchala? (Povytáhne jedno obočí a věnuje jí další intenzivní, ale káravý pohled, protože pokud poslouchala dobře, mohla si vlastně sama vydedukovat, proč to tak bylo.) Matthias patřil dříve do Midwout, dokonce ho vedl po boku jediného současného vůdce, ale nedělalo to dobrotu. Midwout a Onyx, to je jeden velký osobní problém. A ano, napadli nás kvůli mně, protože nemám zase tak nízké postavení na to, aby se, když někdo přinese mou hlavu, nedočkal ten dotyčný značného povýšení a jakés takés přízně vůdce, dokud ten dotyčný neudělá botu. (Jeho tón hlasu se při vysvětlování změnil. Byl víc důrazný a průbojný než předtím a taky dával najevo, že tímhle už opravdu končí diskusní téma o jejich napadení. Pokud Henri není spokojená ani s touto odpovědí, má prostě smůlu. Bastiaan nehodlá víc zabředávat do osobních záležitostí a už vůbec tu Henri nebude vysvětlovat, jak si s Matthiasem dříve rozuměl a považoval ho za přítele. To je až moc choulostivá záležitost a pro něj je to velmi osobní.) Je tu několik možností, které by připadaly v úvahu. (Stále zůstává opřený rukama o zábradlí, záda má mírně sehnutá a hlavu pootočenou k Henri, aby na ni viděl, když už s ní mluví.) Buď by vás zabil, nebo se o to alespoň snažil. (Samozřejmě nechtěl podceňovat Henri, když tu před chvílí viděl, co tu viděl, proto podotkl to o snaze.) Nebo by se vás snažil získat pro svou věc, a to jak dobrovolně, tak nedobrovolně. (Dokázal osoby přinutit k různým věcem, zřejmě měl dobré donucovací prostředky.) Ale preferuji verzi, že to jeho upír neviděl, tudíž se to Matthias ani nedozví. (Zachytil její pohled, její zkoumavý a přemýšlející pohled, ve kterém v jeden okamžik zaplála zlověstná jiskra. Nepotřeboval, aby ho tu taky podpálila, na to se měl až příliš rád, ale nemůže se divit, že o tom Henri nepřemýšlí. Její tajemství bylo vyzrazeno, on o tom ví, tak bylo jasné, že osoba vedle něj přemýšlí, jak zůstat dále utajená, i kdyby to znamenalo ho zabít. Nevypadala, že by s tím měla problém už předtím, tak proč by měla teď.) Byl bych vám vděčný, kdybyste se rozhodla mě nezabít. (Jeden koutek zvedl do křivého úšklebku. Zřejmě už věděl, že od té myšlenky upustila, ale mohla se k ní klidně i vrátit.) Pokud jde o vaše tajemství, je u mě v bezpečí. Nemám potřebu ho někde sdělovat. Vůdce mi věří v mých úsudcích a rozhodnutích. A já zatím nevidím důvod, proč bych měl někomu vyprávět, co jste zač. Pomohla jste mi, nebo jste možná pomáhala jen sama sobě, čert to vem, ale stála jste po mém boku a odhalila přede mnou svoje schopnosti. A já dokáži respektovat něčí tajemství. (Celou dobu se díval na Henri, mluvil zcela klidným tónem, nikam se svou řečí nespěchal, ubezpečoval tak dívku před ním, že opravdu nevyzradí nic z toho, co tu dnes viděl.) Pokud ale něco viděl Matthiasův upír a rozkřikne se to, i já budu muset podat vysvětlení. A pokud se rozhodnete, že se přidáte na něčí stranu a nebude to můj klan, budu též muset s pravdou ven. To ale musíte chápat. (Bylo jasné, že když si Henri nakonec vybere nějaký z klanů, za jejichž věc bude bojovat, nemůže jen tak mlčet a koukat se, jak využívá svých výhod proti jeho klanu. Byl by blázen, kdyby to tak v situaci, která by potencionálně mohla nastat, nechal. A pokud to Henri nebude chtít pochopit, tak jí asi opravdu nezbývá nic jiného, než se ho zbavit. On ale už o jejích schopnostech ví, takže teď už by ho nebylo tak jednoduché zabít. Bylo vidět, že Henri možná trochu trápí to, že se zapletla do něčeho, do čeho nechtěla, ale jak už jí naznačil, on nikde roztrubovat, že je heretik, nebude. Tudíž by to její zapletení do klanových válek nemuselo být zase tak horké.) Ne nevyhnutelně. Jak jsem řekl, nemíním nikde roznášet, co jste zač a z téhle výšky si nemyslím, že by ten upír opravdu něco viděl. Spíš měl dost starostí sám se sebou a se svým kumpánem. Pokud to tedy je takhle, myslím, že máte dost vysokou šanci na to, abyste si žila nepozorovaně dál. (Pokud tedy sama neřekne, že se vlastně do bojů zamotat chce, což nepředpokládá, rozhodně jí nebrání nic v tom, aby odešla z promenády a dělala, jako by se nic nestalo.)

Henri si to chvíli přebírá v hlavě, načež usoudí, že mu sice nevěří, ale už nemá náladu to z něj dál tahat. Spokojí se tedy s vysvětlením, že Bastiaan je TAK důležitý, že jeho hlava by někomu přinesla povýšení. Na jeho vysvětlení toho, co by Matthias mohl udělat, se pochybovačně ušklíbne. “Hm,” zamručí, ale nevypadá to, že by ji to nějak rozhodilo. “Pochybuju, že by ho zajímal nějaký heretik,” zamumlá, jako kdyby ujišťovala sebe samotnou. Chvíli to vypadá, že k tomu něco dodá, nakonec ale jen pokrčí rameny, jako kdyby jí tohle ani nestálo za tu námahu otevřít pusu.
Na jednu stranu je ráda, že její tajemství nikomu nevykecá, na druhou stranu začíná silně pochybovat o jeho integritě – jako kdyby ona snad nějakou měla. “Jak důvěryhodný může být upír, který svému vůdci něco zatají, čistě jen proto, že respektuje tajemství?” zeptá se kousavým tónem, protože ona Henri není nikdy spokojená. Cožpak Bastiaan respektuje více tajemství, než svého vůdce? To zní jako kdyby to chtěl Bastiaan hrát na všechny čtyři strany. Jestli mu Henri důvěřovala, byť jen maličko, všechno to je teď pryč. Už mu nevěří ani nos mezi očima a to se promítne i na jejím obličeji. “No, tak či tak, uvidíme,” zkonstatuje nakonec celou situaci, nepotvrzujíc ani nepopírajíc možnost, že ho podpálí. Co jí na celé situaci nejvíce štve je fakt, že stačil jeden incident a její život je zase omezený. Její svoboda je zase pryč. Nemůže do určité části města, a i když už nikdy nechce mít nic společného s klany, nemůže se k ani jednomu přidat i kdyby chtěla, protože by její tajemství letělo ven. Navíc je otázkou času, kdy její tajemství někdo prokecne a pak se se svobodou bude moct rozloučit definitivně. Místní čarodějky ji nejspíše poplivou, protože heretiky nikdo nemá rád, místní upíři do toho budou motat svoje klanové blbosti, všechno bude zase přehnaně komplikované. Jediné, co jí zůstane, budou lodičky a kabelky – ne, že by si s tím nevystačila, ale přesně takové chvíle ji nutí přemýšlet, jestli výměna smrtelnosti za sílu byl dobrý nápad. “Bez urážky,” ozve se, ale je vidět, že tím myslí úplně každou urážku, kterou může, “ale nejsem zas tak blbá, abych vám věřila, že to v první příhodnou chvíli nevykecáte,” prohlásí lhostejným tónem a pořejede ho tím jejím nepříjemným, chladným, zklamaným pohledem, jako kdyby se dívala na ne příliš povedenou kabelku. “A i kdyby, mě více znepokojuje případná reakce místních čarodějek,” dodá a otočí se, aby se taky mohla dívat na vodu. “To dřív raději umřu, než abych se přidala k nějakému klanu,” dodá tiše, jako kdyby přesvědčovala sebe samotnou – život byl s klanem fajn, byla to zábava, ale k válčení už se vrátit nechce. Určitě nechce, vždyť má svoje klidné restaurování! Nebo ne? To je jedno, vrátit se k tomu nemůže, i kdyby krásně chtěla, takovou chybu si nedovolí udělat.

(Nechá ji při tom, že heretik přeci někoho jako je Matthias zajímat nemůže. Třeba by překvapil i jeho a opravdu by mu Henri byla volná tak, že by nad ní jen mávl rukou. Nad Henriinou otázkou se mírně zamyslí, bylo poznat, že mu Henriette vlastně vůbec nevěří. Jen si nebyl jistý, jestli si myslí, že opravdu hned poběží za někým, aby mu to vyžvanil, nebo si myslí, že někomu, kdo chce uchovat něčí tajemství prostě nejde věřit. I když to druhé je trochu absurdní, proč byste nevěřili někomu, kdo vaše tajemství udrží? Samozřejmě, že jí to zatím jen slíbil a jen čas Henri ukáže, jestli to opravdu dodržel, ale on neslibuje jen tak planě. Každý z nás má svá tajemství, která si střeží a nechce, aby někdo odemkl tu tajnou truhlici a všechno vystavil na odiv. I on má pár svých tajemství, každý je má. Šlo jen o to, jestli byl člověk ochotný tolerovat a respektovat soukromí druhých natolik, že když se nějaké to tajemství dozví, prostě nemá potřebu ho hned vyzvonit všem.) Tak důvěryhodný, za jak důvěryhodného se sám má. (Pravda, odpověď to byla trochu tajemná a možná, že Henri nic říkat nemusela, ale podle něho toho vysvětlovala hodně. Samozřejmě, že ona by do něj zase jen šťourala, jak to myslel a co se za tím skrývá. I když ji zná sotva pár hodin, už stačil poznat, že je věčně s něčím nespokojená, možná si myslela, že ho to vytáčelo, ale nebylo tomu tak. On raději člověku klidně dvakrát vysvětlil stejnou věc, než aby vyletěl z kůže. Rozhodl se ale, že ke své odpovědi přeci jen něco přidá.) Podívejte. Já vím, co si mohu a nemohu dovolit. Já o vás vím a když tomu tak je, tak to tak stačí i klanu. Pokud jste si to ale rozmyslela a chcete, abych to někomu řekl, tak s tím problém taky nemám. (Ušklíbnul se na ni. Zřejmě se jí nelíbila ani jedna situace, že by to řekl, i neřekl, takže ať si tedy vybere, která pro ni je ta lepší.) A to, že jsem ochoten udržet něčí tajemství, opravdu neznamená, že jsem nedůvěryhodný. Nejste můj nepřítel, abych chtěl využít vašeho tajemství, proto nemám potřebu to někde ventilovat. Nemyslím si, že jste blbá, věřit mi nemusíte, je to vlastně přirozenost, nedůvěřovat, neznáte mě, ale já své slovo držím. (Pokud se nespokojila s takovým vysvětlením, jeho problém už to nebyl. Víc jí to vysvětlovat nehodlal. Věřil, že čarodějky jsou vůči heretikům dost vysazené, tedy alespoň některé. Neznal samozřejmě názor jednotlivců, ale věděl, že obecně čarodějky na heretiky zanevřely. Vlastně už ten samotný název, který znamenal kacíři, nebyl zrovna moc lichotivý. Aby, se čarodějka stala ještě upírem navrch, to bylo proti přírodě. I když on silně pochyboval o tom, že třeba taková Géraldine dělala něco, co bylo přírodě po vůli.) Jak jsem řekl, nikdo vás do toho nutit nebude. (Nadechl se, aby ještě něco pověděl, ale zazvonil mu mobil, který měl v kapse kabátu. Podíval se na displej, když zjistil, kdo mu volá, vytípl to.) Omlouvám se, ale budu muset jít. Rád jsem vás poznal, Henriette. (Na jeho tváři se objevil upřímný úsměv. A i když ještě před sekundou stál před ní, najednou tam nebyl. Nechal za sebou jen zvířený prach.)

Henri na něj chvíli zírá jako na naprostého kreténa. Pootevře pusu a mírně přimhouří oči. Už se mu chystá říct, že to teda jako vůbec není odpověď, nicméně dřív než to stihne, se Bastiaan rozhodne trochu rozšířit jeho neodpověď a i když to Henri tak úplně neuspokojí, víc ani žádat nemůže. “No dobře,” zamručí nakonec, uvažujíc, jestli by byla spokojená, kdyby ho zabila. Nejspíše ano. Znamenalo by to, že by chtěl její malé tajemství vykecat, ale neudělal to, protože by byl mrtvý – na druhou stranu Henri je dáma a pokud je to možné, problémy neřeší jako hysterický puberťák. Diplomat v ní raději o problémech první mluví.
Ani se neobtěžuje něco říct, když se ozve, že musí jít. Věnuje mu jeden popohánějící pohled, jako kdyby se ho snažila neverbálně vyhodit. Ani se nerozloučí, moc nechápe, jestli tam tu sekundu navíc stojí proto, že čeká na rozloučení. Kývne hlavou, ať už laskavě vypadne a když tak Bastiaan udělá, tiše si povzdechne nad svým bílým kabátem. Chvíli uvažuje, co udělá, nakonec se odšťouchne od zábradlí, dojde si pro kabelku, kterou nezodpovědně upustila někde v uličce a po chvilce uvažování kabát nechá položený na kopě cihel u zdi. Ona se totiž obtěžovat s praním nehodlá a nějaký bezdomovec určitě ocení kabát i s malou krvavou skvrnou. Klidným krokem se vydá na stejné místo, kde ji předtím taxík vyhodil, aby si mohla zavolat dalšího a jet nakupovat – po tomhle si to totiž zaslouží.