• MENO: Henriette Elinor Beaumont
• FACECLAIM: Saule Silinyte
• POHLAVIE POSTAVY: Žena
• LOKÁCIA: New York
• STAV: Heretik (Nemrtvý)
• DÁTUM NARODENIA/VEK: vizuálně 21 let, doopravdy 237 let
• POSTAVENIE: Žádné
• PARTNER: Nezadaná
• POVOLÁNÍ: Restaurátorka v muzeu
• CHARAKTER: Henri je cynická, životem silně znuděná, výrazně sobecká bytost. Sebe samotnou a své zájmy staví nadevše a i když by se určitě nedalo říct, že je vyloženě zlá, integrita je něco, s čím se jednoduše nenarodila. Její morální kompas i etické standardy jsou naprosto převrácené. Například vlivem století, ve kterém vyrůstala, je Henri silně prudérní a sebemenší veřejný projev náklonnosti ji znechucuje, na druhou stranu násilím určitě nepohrdne. Přestože umí skvěle lhát a lže poměrně často, nepřetvařuje se, dokonce silně pohrdá kýmkoliv, kdo něco takového dělá, protože to je dle jejího názoru naprosto nechutné. Nikdy neměla potřebu předstírat, že je něco, co není, odjakživa byla dost sebevědomá na to, aby vždycky řekla co si myslí, na druhou stranu zrovna to by se dalo přisoudit i její škodolibé stránce, která se projevuje převážně tím, že v nejhorší možnou chvíli jen tak prohodí něco naprosto nevhodného. Nakolik vzhledově působí jako křehká květinka, vždycky se o sebe dokáže postarat sama a jediným důvodem, proč většinou nechodí přes mrtvoly je její absolutní neochota uklízet ten bordel. Občas má trochu problém s agresivitou a výbušností, to si ale chodí čas od času vybít v nocí do ulic. Větší, závažnější věci s ní hnou jen vzácně, proti tomu maličkosti jako podsednuté oblíbené místo v knihovně jí dokáží vytočit do nepříčetnosti. Rozhodně není žádný bojovník, v takových ohledech spoléhá spíše na své schopnosti než na nějaký pravidelný fyzický trénink. Celkově má averzi ke všemu, co vyžaduje větší fyzickou námahu, přece jen Henri je dáma a věci preferuje řešit elegantně.
Za normálních okolností je průměrný společník, dokáže konverzovat, i když bývá většinou pasivním účastníkem a jen sem tam prohodí poznámku o tom, jak jí něco hrozně vadí. Sama od sebe jen tak za někým nepřijde, to by se musela opravdu hodně nudit a co si budeme nalhávat, Henri je hrdá a lehce tvrdohlavá, takže vyhledávání přátel je v jejích očích pod její úroveň, přece se nikomu vnucovat nebude. To ale neznamená, že přátele nemá – minimálně má hodně známých, ono přátelství vyžaduje určitou dávku lojálnosti, kterou Henri příliš nevede. Přirozeně nemá moc v lásce velké davy, přesto společností většinou nepohrdne a když na ni někde někdo promluví, obrátí oči v sloup, zatváří lehce otráveně, ale rozhodně neutíká.
Mezi její zájmy, které jak už víme staví úplně nadevše, patří kromě přežití třeba bezpečí a pohodlí. Ze schopností, které jsou uložené v nenápadném prstenu, používá přimárně ovlivňování živlů. Nakolik je totiž astrální projekce užitečná, zranitelnost, která s ní přichází je něco, co Henri opravdu neoceňuje. Přeci jen heretikem se stala právě proto, že chtěla být silnější, rychlejší a celkově méně zranitelná. Nepomáhá ani to, že po těch letech života se naučila, že být lehce paranoidní není nikdy na škodu a jak říká Murphyho zákon, co se může pokazit, to se pokazí. Za svůj dosavadní život se naučila poměrně dobře plánovat, strategické myšlení ale patří k věcem, které pobrala už jako malá. Jinak ve svém volném čase (pokud zrovna nezuří) vysedává v knihovně, případně si jde s magazínem o módě sednout ven. Ve dnech, kdy se cítí extrémně znuděně (takže co druhý den) chodí nakupovat a když nemůže usnout, kouká na filmy nebo pracuje. Kromě naprosto racionálního strachu ze stárnutí a smrti se bojí výšek, nemá v oblibě letadla ani lodě a radostný křik malých dětí jí z nějakého důvodu nahání husí kůži.
• MINULOSŤ: Henriette se narodila 29. února 1780 v Paříži do tamnějšího poměrně mírumilovného covenu. Její povaha ji od samého začátku oddělovala od ostatních. Henriette nechápala proč není v pořádku shazovat své sourozence ze střechy, když si dovolili sednout na její oblíbené místo, nechápala, proč by na ostatní měla být milá, když nechce, takže její dětství sice bylo klidné, ale zároveň taky velmi osamnělé. Bezstarostné dny nahradily roky strachu když začala revoluce, v půlce které se celý coven sebral a odstěhoval z Paříže daleko na jih. Henri byla dost stará na to, aby pochopila, že přestože je coven plný čarodějek a nakolik ona sama má schopnosti žádný občejný člověk nemá, právě takový obyčejný člověk by jí mohl ublížit, ne-li dokonce zabít. Henri se nelíbilo, že celý coven utíká, nicméně jako sotva desetileté dítě do toho neměla co kecat, navíc když se zeptala „proč je všechny prostě nezapálíme“, dostalo se jí jen trestu a nadávání. Sžíravý strach a pocit bezmoci s ní ale zůstal i po přestěhování a ať jí dospělí tvrdili jak chtěli, že tam kde jsou je bezpečí, Henri si tak nepřipadala. Začala pátrat po něčem, co by jí mohlo pomoct, co by jí dalo navrch. O hereticích toho moc ze začátku neslyšela, valnou většinu informací musela páčit ze starších a senilnějších členů covenu, celkem rychle jí ale došlo, že stát se heretikem je ultimátně to nejlepší, co pro sebe a svou obranu může udělat. Těžko mohla něco takového považovat za odporné, když od samého začátku bylo její etické vnímání pokřivené. Mohlo jí být tak 18 let, když se rozhodla v noci opustit celou rodinu a coven. Bez rozloučení, bez varování, prostě se sebrala a odešla. Ze začátku úplně nevěděla kam přesně míří, první se pokusila vrátit zpět do Paříže, to se jí ale nepovedlo a dobré dva roky bloudila a spíše pátrala po někom, kdo by o hereticích věděl víc, než ji nohy a snad i osud zavedl do Británie. Tím ale její pátrání neskončilo, protože když už někdo něco věděl o hereticích, samozřejmě to bylo silně ovlivněné názorem, že to je něco nechutného a nikdo nechtěl zacházet do detailů. Ochotní mluvit byli vesměs jen starší upíři (kterých potkala málo) a staré čarodějky, které nejspíš předpokládaly, že byla jen zvědavá. Kdo by přece čekal, že taková nevinná tvářička by se něčím tak odporným chtěla stát, že. Trvalo další rok, než nasbírala dostatečné množství informací a hlavně odvahy. Přeci jen se pokoušela o něco ne tak úplně bezpečného. Za tu dobu, co v Británii strávila pátráním, si překvapivě mnoho upírských kamarádů nenadělala, primárně proto, že byla hodně mladá a buďme upřímní, nadmíru nepříjemná. Potenciál výhodného obchodu s Henriette viděl až vůdce maličkého klanu na jihu Skotska složeného přávěžně z jeho přeměněné rodiny a přátel. Drummond se nenechal dlouho přesvědčovat, výměnou za pomoc s přeměnou, přísun potravy a střechu nad hlavou mu Henri slíbila, že pomůže s bezpečností jeho malého klanu. Svou moc se rozhodla ukrýt do nenápadného prstenu, který vybrala primárně proto, že ho je hrozně těžké sundat, no a i když si ani do poslední chvíle jako živá bytost nebyla jistá, jestli to je dobrý nápad, nebo jestli se to vůbec povede, strach ji pomalu ale jistě začínal dusit a pocit bezmocnosti (navzdory tomu, že pořád byla čarodějka) každým dnem sílil. To, že jí bylo přes 20 neznamenalo, že pořád nebyla stejně vyděšená jako malé dítě a co si budeme nalhávat, Henri chtěla trochu žít a ne se pořád jen strachovat.
V začátcích nového heretického „života“ byla Henri mírně nezvladatelná, užila si svou dávku bezúčelného zabíjení, s kterým ale po nějaké době přestala, protože se objevily nové problémy. Její malý obchod s Drummondem fungoval dlouho a dobře, protože menší i větší klany se objevovaly poměrně často. Zaprvé Drummondovi slíbila pomoct, no a za druhé ji to docela bavilo. Nakolik byly ty konflikty v porovnání s celým světem maličké, Henri našla zalíbení v plánování útoků a obrany, navíc konečně využívala svou magii aniž by se bála, protože věděla, že už je daleko silnější než předtím a jen tak někdo ji nesejme. Zatím, co první polovinu 19. století strávila právě tímhle, tu druhou, která byla výrazně klidnější, strávila zkoumáním historie, převážně té upírské, občas ale zabrousila i do lidských válek a konfliktů. Nic krásné ale netrvá věčně a chvíli po skončení první světové války do Skotska přišel větší, silnější klan. Jeden nemusí být stratég na to, aby pochopil, že v určitou chvíli je boj předem prohraný a tak se Henri bez jakéhokoliv varování sbalila a odešla. Moc dobře věděla, že Drummonda a jeho malý klan nechává napospas jisté smrti, ale jako asi každý sobec jednoduše postavila své vlastní bezpečí nad bezpečí jiných. Nějakou dobu žila v Irsku, než definitivně opustila Evropu a zamířila do Spojených států, těsně před vypuknutím druhé světové války. V průběhu války žila v Oregonu, odkud rozprodala své cennosti z 18. století soukromým sběratelům a muzeím. Protože se samozřejmě musela pravidelně stěhovat, procestovala valnou většinu západního pobřeží, kde vesměs žila v naprostém klidu. Vedla obyčejný, bezstarostný život, peněz měla víc než dost a občas někoho pomocí nátlaku přesvědčila, aby jí daroval větší sumu, jen tak pro jistotu. Do obchodování a větších investičních záležitostí se nikdy nedala, nechtěla být nijak výrazná, chtěla si prostě užívat svobody a klidu. Koncem 20. století se přestěhovala do Washingtonu, kde trochu zainvestovala do vzdělání a dva roky dokonce studovala politologii, univerzitu ale nikdy nedokončila, protože ji to přestalo bavit. Nějakou dobu pracovala jako restaurátorka v tamním muzeu, celkově ale měla pocit, že jí něco chybí. Na své 237. narozeniny si koupila letenku a menší byt v New Yorku a zase se přestěhovala. K restaurátorství se vrátila, protože to ji bavilo (samozřejmě bez formálního vzdělání to vyžadovalo trochu nátlaku na vedení muzea) a celkově to vypadá, že předražený životní styl New Yorku jí vyhovuje a drahé oblečení a šperky jí dělají radost.
• ZVLÁŠTNÍ SCHOPNOSTI: astrální projekce, ovládání živlů
• HRÁČ: Dora