Sídlo klanu Onyx

(Věděla, že by ho neměla provokovat dlouho, nebo nějak víc intenzivně. Matthias byl nevyzpytatelná a výbušná povaha, ale ona za ta léta moc dobře věděla, co si může dovolit a kdy. Ano, kdyby do něj rýpala i nadále, zřejmě by jí zpřelámal hnáty, ale ona se na něj jen zářivě usmála a napila se vína ve svém poháru. Měla odzbrojující úsměv, který na Matthiase spíše platil jako další popíchnutí, ale už ne tak velké, aby bylo třeba to nějak komentovat. Ale sama usoudila, že to není s tou jeho náladou tak zlé, alespoň v její přítomnosti ne. Matthias měl zřejmě těžký den, ale byl by jí schopný dát bez varování pár facek za takovéto poznámky, kdyby byl až tak hrozný. Rozhodl se ji jen varovat a napomenout. Ovšem stejně na něm viděla, že ho něco opravdu vytočilo. A nebyla to zřejmě jen nějaká prkotina, i když Matthias býval dost prchlivý a jeho nálady se někdy měnily hodně rychle. Proto čekala, jestli se dá do řeči, nebo to dnes bude ten den plný mlčení. Posilnil se alkoholem. To by mohlo znamenat, že jí přeci jen poví, co ho dnes tak vyvedlo z míry. Ale nechtěla na něj nějak tlačit, protože to už by se spíš zatvrdil a neřekl by ani slovo. Matthias měl dnes ovšem sdílnou náladu, takže se dozvěděla, co se stalo. Braganza si opravdu myslela, že když vyšle hlouček upírů, že tím snad něco dokáží, že vybojují nějaké to území navíc, ale vždycky jen přišli o svoje lidi. Možná jen zkoušeli, jakou má klan trpělivost. Matthias vždycky nechal poslat různé části, které zbyly z těl mrtvých upírů zpět Braganze, aby jim poslal jasný vzkaz, že s ním si nikdo zahrávat nebude. Možná tak Braganza zkoušela obezřetnost upírů z klanu Onyx, jejich slabinu. A pokud teď utekla část upírů, kteří sem z Braganzy přišli špehovat, Braganza by si mohla snadno odvodit, že teď na tom klan Onyx možná nebude nejlépe, ale stejně by jim moc neradila, aby tak soudili podle jedné akce. I když je to mohlo navnadit dělat více a více výpadů. Neslyšela ráda, že se vše nepovedlo podle Matthiasových představ.) To opravdu nerada slyším. (Zamračila se. Samozřejmě to myslela upřímně. Neúspěch Matthiase byl i jejím neúspěchem. Pak mohutně vydechla. Měla na to i svůj názor. Nevěděla, jestli ho chce Matthias slyšet, ale i tak se rozhodla, že mu ho sdělí. Nemusel s ní souhlasit, ale možná by se nad tím mohl zamyslet.) Máš mezi upíry většinou horu svalů. Nepopírám, vypadá to dobře na pohled. (Mírně pokývala hlavou a pak odložila vidličku od předkrmu, aby jí mohli přinést hlavní chod.) Ale sháníš upíry jen po věznicích, konkrétněji spíš v jedné z nich. Jsou to rváči, zvířata, nepopírám, že živočišnost jim nechybí, ale někdy je potřeba víc, než horda svalů. Ve věznicích v Bronxu není zrovna moc nejchytřejších lidí. Nepotřebuješ jen svaly, potřebuješ, aby tvoji upíři měli taky něco v hlavě. (Gestikulovala svou vlastní rukou, aby tak poukázala na hlavu, aby tak svým slovům dodala ještě větší ráz.) Něco víc než piliny. (Probodla ho velice intenzivním pohledem a napila se k tomu vína.) Vím, že je mnohem těžší ovládat někoho s vlastním úsudkem a vlastními myšlenkami, ale není to nic, co bys nezvládl. (Ona sama byla vychytralá jak liška a plnila Matthiasova přání. Nepovažovala se však za někoho, koho by měl Matthias pod svou mocí úplně.)

Okrem toho, že podobné piatkové večere nemali žiaden hlbší význam ako ich malé spoločné odreagovanie, väčšinou sa s Géraldine nezdráhal zachádzať aj do vecí týkajúcich sa klanu. Veľmi dobre poznala jeho chod, jeho silné stránky i slabšie, tie, ktoré mu nedali po nociach spávať. Napokon, postaral sa o to, vychoval ju tak. Jeden lakeť si položí na okraj stola, zapierajúc sa dozadu o opierku masívnej, gravírovanej stoličky. Tmavomodré, perfektne padnúce sako obrysovalo jeho stavané ramená, akoby mu snáď bolo šité na mieru a lesklé strieborné manžety, vzopnuté v rukávoch, v sebe odrážali vrytý krížový znak. Znak klanu, ktorý založil, ku ktorému patril a ktorý… neodmysliteľne patril jemu. Potichu vydýchne do prázdneho priestoru, zľahka a hlavne s nechuťou špúliac spodnou perou v čírej nezmyselnosti a zbytočnosti svojich podriadených. Géraldine nebola jediná, kto tieto slová počúval nerád. To na jeho pleciach všetko stálo, pod jeho pohľadom sa hýbalo, fungovalo. A on neznášal, priam nenávidel, keď niečo nešlo podľa jeho predstáv. Čokoľvek. Neoplýval výslovnou potrebou počúvať jej pravzácne rady, však bola jedinou, ktorej názor nezavrhol ešte v jeho samotnom zrode. Iste, načúval menšej hŕstke vyvolených, no nikdy sa neriadil nikým, než sám sebou… možno preto dnes stojí tam, kde stojí. Možno preto je jediným miestom, kde dokáže prežiť, kde dokáže myslieť a konať, tá najvyššia priečka. Priečka kráľa.
Ešte pevnejšie zvraští obvod skleneného pohára v útrobách svojho kamenného stisku. Oči už niekoľko sekúnd výrazne stvrdli a zakotvili v jej pohľade, držiac sa ho a bez akejkoľvek reakcie vnímajúc, však netváriac sa dvakrát zaujato. Ústa zvieral v ohrnutí, čelo mal nakrčené, akoby nad niečím premýšľal, alebo sa len premáhal, aby ju po prvej vete neumlčal. Iste, jej slová dávali zmysel, podávajúc jedno z mnohých riešení, ktoré bolo tak prekliate očividné, že nešlo prehliadnuť. Jeho upíry… banda buranov a zvierat, ktorým bolo treba dať len nažrať, aby boli spokojné. Hory mäsa, svalov a fyzickej sily, roztrhajúc na zanedbateľné kúsky všetko, čo skríži ich cestu. Nepoznali zľutovanie, nepoznali emócie… všetko ľudské im bolo neznáme. Pokiaľ by však niekto chcel merať veľkosť ich inteligencie, o svoju prácu by prišiel ešte pred zotmením. Konečne od nej odvráti zrak, podvedome si v prstoch prevracajúc nožík od hlavného chodu, ktorého sa počas celej doby ledva dotkol. Niežeby ju už nevnímal, práve naopak. Len ho akosi pomaly prechádzala chuť. Posledná veta ho však pritiahne späť, pritiahne len ostré hroty jeho ľadových dúhoviek, prepáliac tie jej na smiešne uhlíky ničoho, lež popola. Pery sa mu konečne pohnú, zvŕtajúc sa v ľahkom pousmiatí, ktoré mohlo byť množstvo krát ešte horšie ako ich úzka línia. „No nie si jedna z tých chytrých Géraldine?“ Prenesie čisto teatrálne, pričom sa zahľadí na hrot strieborného príboru a letmo ním stočí na bielom porceláne. Akoby ju zosmiešňoval, akoby jeho cynizmus a sarkazmus nepoznal hraníc a jediný, kto mal vždy pravdu, kto videl veci, o ktorých iní nemali ani poňatia, bol on sám. „Uisťuješ ma o vlastných schopnostiach… Dúfal som, že som ťa naučil lepšie, než to.“ Vydýchne takmer bez tónu, udržujúc si svoju kamennú tvár, ako sa ich zraky opäť stretnú v prostriedku stredne dlhého stola. Mohla už od Matthiasa schytať stovky lekcií, lenže i ona musela poznať, že ich nikdy nemôže byť dosť, dostatok. Nemusela ich chcieť počúvať a nemusela ich ani potrebovať počuť, no ak sa s ňou samotný vodca už obťažoval natoľko, aby jej vysvetlil vlastné pohnútky, ktoré ho viedli k tomu, že jej nápad bez uváženia zavrhol… bola nútená si to vypočuť do poslednej bodky. Zreničky očí sa zúžia, rysy stvrdnú a zároveň sa uvoľnia – bol to pohľad, ktorý dokázal dať len on. „Lojalita a oddanosť…“ prenesie, nadraďujúc ich nad ostatné, „dve veci, ktoré vždy pominú medzi prvými. Moc je dominancia, kontrola… strach.“ Dodá dôležito, neprestávajúc točiť s ostro nabrúsenou čepeľou. „Pokiaľ chcem mať nad niekým moc, musí to byť niekto, kto sa ním nechá spútať, niekto dostatočne prízemný na to, aby zastal, keď mu poviem, aby urobil jediný krok, ak si nebudem želať viac.“ Jeho hlas sa zvýši o niekoľko oktáv, doslova si podmaňujúc každú stotinu tikajúcich hodín. „Nepotrebujem ich na to, aby premýšľali, Džidži,“ precedí napokon, zmierňujúc vlastný tón tou smiešne familiárnou prezývkou, ktorú jej tak obľuboval dávať, „potrebujem ich na to, aby sa ma báli.“ Držal si jej oči, nepúšťajúc z tých svojich, nech by chceli uniknúť už kamkoľvek. Držal ju vo svojich spároch, nehodlajúc tak skoro pustiť, uvoľniť. Tvár bola stále chladná, bez emócií, slová však opisovali jeho posadnutosť mocou a nadvládou. Jeho prahnutím a bažením po moci, po kontrole, po… strachu. „Po storočiach sa vždycky naplní jediné pravidlo.“ Ručičky odbijú novú hodinu a hrot noža sa konečne prestane točiť. „Koniec koncov, každý s vlastným úsudkom a myšlienkami skôr či neskôr prejde na vlastnú stranu. Skôr či neskôr…“ Sekunda zrazu preruší druhú a je všetkým, čo stačí, aby sa jeho paža stihla natiahnuť a jedálenský príbor preletel okolo čarodejnicinej hlavy v skutočne milimetrovom odstupe, pristávajúc zabodnutý až po čepeľ v protiľahlej stene. „Zradí.“ Odkaz tak jasný, že ho v miestnosti nemohla prelomiť ani temnota. Hľadel na ňu, akoby sama bola zradcom, ktorý ho práve bodol do chrbta, neveriac nikomu a ničomu, čo mu je núkané pod nos na podnosoch. „Okrem toho, na premýšľanie tu mám teba.“ Uškrnie sa pokrivene, dodávajúc vete dostatočnú iróniu. On veľmi dobre vedel, o čo Braganze ide. Vedel, čo nikto. Čo nepovedal ani svojím najvernejším, ani jej a čo si napriek výslovnému výsmechu, ktorý Braganze venoval na zlatom táce aj s hlavou ich smiešne slabého posla, nechával neustále prehrávať v mysli… nemôcť sa tej myšlienky, toho nápadu, zbaviť. Než by však ktokoľvek z nich stihol povedať čokoľvek ďalšie, od dvier sa ozvalo hlasné klopanie, sprevádzané vpádom jedného z vyšších, klanových členov. Otrávene pretočí očami a odleje si z fľašky až po povrch pohára. „Vodca…“ začne upír po chvíle váhania, než ho neoplývajúc trpezlivosťou preruší. „Robert…“ Komentuje bez jediného pohľadu, či záujmu, „nepovedal som ti, že máš ísť?“ V tom momente nebol viac než hmyz, ktorý ho vyrušoval, hmyz, ktorého sa chcel zbaviť, nevediac, čo za správu mu nesie. Možno v ten večer bolo i jeho samotným šťastím, že sa upír nedal odradiť. Možno ďalšou starosťou, ďalším krížom v ich smrtiacom znaku. „Boli sme pri hraniciach odpratať telá… a niečo sme našli. Myslel som, žeby vás to mohlo zaujímať.“ Zľahka zvraští obočím, napokon predsa len natáčajúc hlavou do strany a s kradmou kuriozitou na jazyku naň pohliadnuc. „Počúvam.“ Prehodí, stále nepokladajúc pohár z rúk. Upírov pohľad na sekundu snáď prvýkrát spočinie na Géraldine, než sa doslova cvičene vráti späť k Matthiasovi. „Asi bude lepšie, ak to uvidíte sám.“ Vodcovu tvár zachváti skalná nedočkavosť, ako hrubé obočie poputuje dohora a oči v pobavení zastanú na jeho predchádzajúcej, jedinej spoločníčke. „No počuješ to… on si skutočne MYSLÍ, že to tak bude lepšie.“ Uchechtne sa sporo a v symbole čírej nadradenosti si spojí ruky nad stolom, zapierajúc si bradu o hánky. Áno, dnešným dňom jeho upíry získali aj vlastný úsudok, hotové prekvapenie za prekvapením. „V tom prípade by som to asi nemal prepásť. Čo hovoríš, moja drahá?“ Venuje jej ďalšie, intímnejšie oslovenie, než v zábere dopije posledné kvapky liehu a vstane od stola, nestrácajúc ani stotinu. Jeho kroky boli priame, tieň akoby sa len mihol vo dverách, nasledovaný upírom, ktorý ho viedol k prednej bráne a zároveň sa mu pratal z cesty. Bolo na Géraldine, či sa k ním pridala, alebo v pokoji dojedla svoju večeru.

(Matthias nerad poslouchal a naslouchal někomu jinému než sobě. Myslel si, že on má tu největší pravdu, že jeho plány a názory jsou ty nejlepší a nejpovolanější. Člověk si s ním mohl dovolit nesouhlasit, ano. On nikoho nenutil do plnění jeho rozmarných rozkazů, nikoho nenutil, aby s ním souhlasil vždy a ve všem, ale pokud jste rozkaz neprovedli, nebo jste si s ním dovolili nesouhlasit, neměli jste místo v klanu. Vlastně jste neměli místo na tomhle zpropadeném světě. Takže názorová odlišnost a neposlušnost stála už mnohé život, protože Matthias nedovolil, aby ho někdo zpochybňoval. Ona tvořila jakousi výjimku, co potvrzovala pravidlo. Samozřejmě, že ho nikdy nemohla zpochybnit před svými lidmi, vlastně se ho netroufla zpochybňovat nikdy, ale neznamenalo to, že by vždy se vším souhlasila. Ona byla jedna z mála, jejíž názor si Matthias alespoň vyslechl, když už o něm neuvažoval jako o řešení. Nikdo jí neutrhl hlavu za to, že měla jiný pohled na věc. Ale Matthiasovu moc nikdy nezpochybňovala. Nebyla hloupá. Naopak byla chytrá až moc a v bystrosti a inteligenci dělala Matthiasovi dobrého partnera. I možná proto nikdy její názory nesmetl ze stolu, jakmile začala mluvit. Dokázala mu být hodně cennou nápomocí a on to dost dobře věděl. Neovládal ji, ale měl nad ní moc dost velkou na to, aby se k němu neotočila zády a nejela jen sama za sebe a vlastní zájmy. Někdy ho měla plné zuby, štval ji, dokonce ji mnohdy fyzicky trestal. A neznamenalo to dostat na holou, on si uměl vymyslet mnohem rozmanitější tresty. Pokud od něj dostala pouhou facku, ještě nebylo tak zle. Nikdy ale zatím neuvažovala o tom, že by klan opustila, alespoň ne od doby, co byl zavražděn její manžel Charles. Tehdy chtěla opustit klan, chtěla opustit i samotný New York, ale klan Midwout nepřál svému čaroději štěstí v životě a lásce, tak ho raději zabil. Mohla se vymanit ze spárů Matthiase ještě celkem včas, nebyla tehdy ještě tak zkažená. Dávala najevo svoje pocity a city, láska jí nebyla cizí, smích, upřímný veselý smích se dral často z jejího hrdla. Charles pro ni byl někým, s kým si život mimo klan představit dokázala, ale nebyl jí dopřán. Po jeho smrti chtěla vytěsnit všechny ty krásné okamžiky, které jí jen způsobovaly ukrutnou bolest, jenž stravovala její nitro. Po boku šíleného Matthiase to nebylo zase až tak těžké. Vytěsnila všechnu svou vnitřní krásu a zůstal jen chlad a krutost. Nebylo místo pro lásku, soucit. I proto vlastně nikdy nemohla s určitostí říct, jaké city chová právě k Matthiasovi. Možná, že necítila vůbec nic. Možná, že se v ní mísilo v jeho přítomnosti tolik pocitů, že se v tom zmatku nemohla vyznat, takže to vyšlo nastejno, jako by nic necítila. I přesto se jí záležitosti klanu a Matthiase dotýkaly, protože to znamenalo její zraněnou ješitnost. Byla si vědoma toho, že je mocná, takže pokud někdo zpochybňoval klan, zpochybňoval tím i ji. Nikdy nemohla dost dobře vydýchat, když se klanu nedařilo, nebo když se stalo něco, co klan zeslabilo nebo zesměšnilo. Brala to jako osobní prohru, jako výsměch její osobě. Proto nerada slyšela o neúspěších klanu, ať už byly banální nebo zásadní. I proto cítila, že se musí do hovoru vložit, že se pokusí Matthiasovi poradit, i když jí bylo jasné, že to bude, jako kdyby mluvila do větru, dokonce se snažila pohladit jeho ego, i když i ona sama musela uznat, že na ni to bylo dost laciné gesto. Matthias byl od ní zvyklý spíš na plamennou diskusi a mnohdy nesouhlas, než na pochlebování. Možná proto byla skoro jediným člověkem, kterého dokázal vyslechnout. Nechodila kolem horké kaše, řekla pokaždé svůj názor, ale uměla si ho i patřičně odargumentovat. Dnes byla ale až příliš unavená na zdlouhavé argumentace, proč by to mělo být tak a tak. Jenomže pochlebování se jí moc nevydařilo.) Naučila jsem se mnohé, od tebe, od jiných, sama od sebe. Bohužel jsem s vyvyšováním tvého ega asi začala až příliš pozdě na to, abys bral tyhle moje poznámky nějak vážně. (Věnovala mu jeden ze svých kyselých úšklebků a pak do sebe oklopila zbytek sklenice s vínem. Přestalo ji bavit pít jako diblík. I když by to člověk do ní možná neřekl, měla dost velký splávek a na to, že byla smrtelník, vydržela pít dost dlouho a ve velkém množství. Podle jeho probodávajícího pohledu, který si ji našel úplně všude tak, že nakonec stejně byla nucena se mu dívat přímo do očí, i když by náhodou nechtěla, jí bylo jasné, že ještě neskončil. Nejspíš jí potřeboval dát další lekci do života. Loajalita a oddanost opravdu nebyly věci, které by se daly získat jen tak a udržely se snadno, ale věděla o upírech, kteří jsou věrní a loajální jiným klanům a za nic na světě by se své loajality nevzdali. Samozřejmě byli i tací, kteří zradili. Strach, o kterém mluvil Matthias, byl opravdu skvělým prostředkem k tomu, jak si udržet bezmeznou poslušnost. Pokud někdo neměl z Matthiase dostatečný strach, znamenalo to, že by mohl být neposlušný. A takových se Kat z Bronxu rychle zbavoval. Neodvážila se od něj odvrátit zrak. Kdyby to udělala, dávala by tím Matthiasovi až moc navrch, ale taky by to mohl brát jako urážku, že se mu nedokáže dívat do očí, když on s ní mluví a přímo si její pohled vyžaduje. Neodvažovala se dokonce ani pohnout. Snad jen při jeho oslovení „Džidži“ sebou mírně škubla. Nenáviděla to oslovení. Jako by jí říkal, že je stále ta malá holka, která potřebuje zdrobněliny. Jako malou ji to možná bavilo, možná si myslela, že když ji tak oslovuje, má ji opravdu rád, záleží mu na ní, ale tyhle iluze ztratila opravdu hodně rychle. Byla přímo konsternovaná tím, co se zde odehrávalo. A stačil k tomu jeho hlas a jeho pohled. Skoro se ani neodvažovala dýchat. Oči jí začaly skelnatět z toho, jak málo mrkala. Její tělo bylo napnuté jako struna, očekávala, co se stane, protože tenhle svůj proslov musel zakončit něčím teatrálním. Musel jí ukázat, že je jen na místě se ho bát, že ani ona si nemůže být jistá, že se jednou neocitne na listině zrádců. Skrývala před Matthiasem mnohé. Dokonce i míru svých schopností. Kat věděl, že je to velmi schopná a nadmíru mocná čarodějka, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že před ním skrývá některé ze svých schopností. Nekromancie. Možná, že by mu touto svou schopností vyhrála válku, jenomže s touto schopností je nutno nakládat velmi opatrně. A Matthias by opatrný nebyl, protože ač ona bažila po moci a vítězství, on po tom toužil chorobně. Najednou kolem její hlavy proletěl nůž. Kdyby se jen trochu pohnula, skončil by v její hlavě. Mohutně polkla. Matthias uměl být dost působivý a přiměl vás se bát i vlastního stínu, když na to přišlo. Ona ve strachu spatřovala adrenalin. Častokrát se přistihla, že se jí líbí bát se ho. Bylo to zvrácené, ale zároveň osvěžující, protože jakmile se člověk zase volně nadechl, bylo to lepší než cokoliv na světě. Mohla by ho zradit, ale neudělá to. Její život v klanu jí vyhovoval, možná i proto, že dlouho nezažila jiný. Buď si na něj nepamatuje, nebo si ho nechce pamatovat.) Budu přemýšlet i za celý klan, pokud to bude třeba. (Znovu se uvolnila, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo. Jako by nad tím mávla rukou, protože to bylo taky to jediné, co s tím mohla dělat, pokud o tu ruku nechtěla přijít. Ozvalo se silné zaklepání a do jídelny vešel Robert, jeden z výše postavených. Když ho nechal mluvit, musela říct, že i ji začalo zajímat, co z něj nakonec vypadne. Co tedy našli? Robertův opovržlivý pohled jejím směrem byl dostatečně výmluvný na to, aby věděla, že před její osobou mluvit nebude. Co si o sobě ten bezvýznamný parchant myslel? Že ji může ignorovat? Kývne hlavou směrem k Matthiasovi, že by měl rozhodně jít, protože by si nikdo nedovolil rušit vůdce od večeře, kdyby to nebylo zatraceně důležité. Než stihl upír vyjít ven za Matthiasem, vstala od stolu a vrhla na Roberta přísný pohled. Tak přísný, až se z něj chudák začal dusit. Působila na něj její neviditelná moc. Postavila se před něj, vycenila na něj vztekle zuby.) Ještě jednou tohle uděláš a tvoje střeva se budou válet jako dekorace na vstupní bráně sídla. (Zavrčela na něj a teprve pak ho pustila ze spárů moci, aby mohl jít Matthiasovi ukázat, o co se jedná. A ostatně taky jí, protože ona si to rozhodně nechtěla nechat ujít. Následuje tedy oba dva muže.)

Dvakrát ho nezaujímalo, čo sa deje za jeho chrbtom. Či si už Géraldine potrebovala na niekom vybiť svoju dnešnú náturu, alebo ťahala za tie pomyselné, malicherné nitky, dusiac ho vlastným dychom… akt to bol istotne účinný, ešte väčšmi efektný, no celkom zbytočný. Na druhú stranu, mohol by ju za to viniť, mohol by jej to zakazovať? Nebola iná, než on sám, nebola odlišná. Tiež si potrebovala dokazovať svoju moc, svoju prevahu nad ostatnými, akonáhle sa jej s niečím spriečili, či nekonali tak, ako to vyžaduje, znesie. Bola tým malým, nepovšimnuteľným hadom s tým najjedovatejším predkusom. Opäť zľahka ohrnie spodným rtom v značne neohúrenom geste, však nechajúc jeden z kútikov šklbnúc sa pobavene do strany.
Vchodové dvere sídla sa roztvoria dokorán. Okolie je však prázdne, vyľudnené. Len pred vysokou, železnou bránou stojí hŕstka upírov, ktorí nie sú dostatočne vysoko, aby mohli vstúpiť dnu. Stáli tam očakávajúc svojho vodcu. Stáli tam s igelitovým vrecom a už na kilometre za sebou zanechávali pach po hnilobe. Stáli tam, až pokým ten malý hlúčik nenarušil a nepokynul jednému z nich, aby mu ukázal čia hlava leží v jeho vnútri. Nebol hlúpy, bolo celkom očividné,
čo mu dotiahli priamo pred nos. Predtým zopnutá taška sa roztvorí a Matthiasove modré dúhovky pohliadnu dnu bez akéhokoľvek vedľajšieho afektu, či reakcie. „Rafael.“ Prenesú jeho pery, však bez ľútosti, bez akýchkoľvek pocitov, ktoré by len značili smútku, či vôbec zaujatiu. Odvráti zrak od igelitu a zopne ústa, akoby sa nemali už nikdy oddeliť. Ony sa však oddelia, a to v hneve, v ďalšej vlne zlosti a podráždenia, ktoré ho napĺňalo väčšmi a väčšmi. „To je to, čo som tak strašne potreboval vidieť?“ Odvrkne nonšalantne, smerujúc otázku k upírovi, ktorý ho od jedálenského stola vytiahol až sem bez hocijakého patrného dôvodu. Rafaela zabil jeden z upírov queenskeho klanu, nič nové, nič zaujímavé. „Nejde o Rafaela, vodca… ide o miesto, kde ho našli.“ Tvár sa zvraští nechápavosťou, no i očakávaním. „Upíri hovoria, že tam boli tunely… kilometre dlhé. Ale nechceli ísť príliš ďaleko, pokiaľ im nedáte povolenie.“ Poslednú vetu, akoby prepočul, zostávajúc niekoľko siahodlhých sekúnd visieť na tej prvej. Nemal vedomosť o žiadnych podobných tuneloch na území Bronxu, nemal vedomosť o ničom z toho a zo všetkého najviac, ho dokázalo rozhodiť práve vlastné nevedomie. Zatne zuby, jeho sánka spevnie, stvrdne na pevnú oceľ, ako upíra prebodne pohľadom, v rýchlosti a letmosti sa obracajúc na viacerých, akoby si chcel jeho slová overiť. Ramená sa mu ešte väčšmi zrovnajú, vystrú, podávajúc obraz nadradenia a vyrovnanosti. “Tunely…” zopakuje tichým hlasom, sťa len nezachytiteľný výdych. Zrak utkvie v holom priestore, v ničote, ktorá ich obklopovala, prehrávajúc si novú informáciu stále dookola a dookola. Bolo viac ako patrné, že nad niečím premýšľal, že sa nad niečím pozastavil, zatiaľ však prvotné myšlienky nechávajúc vyznieť len tichom. Zrazu, v jednej sekunde, akoby sa všetko obrátilo o stoosemdesiat stupňov. Akoby poznal i posledný detail a presne vedel, čo sa upírom podarilo vykopať z horúcich pekiel. Tvár sa mu zvraští úškľabkom, prechádzajúc v tesnosti spopred Roberta, ktorý mohol byť akokoľvek vysoký, i tak sa nad ním Matthias týčil. “Kam vedú?” Prenesie rádoby pokojne, jasne držiac svoj tón v tej nebezpečnej nízkej tónine. “Nešli sme ďalej, my…” začne bľabotať s tou otravnou, rozčuľujúcou neistotou, ktorú by z neho musel niekto jedine vymlátiť, aby sa jej zbavil. Prevráti očami a v stotine zdrapí upíra za plece, doslova vnárajúc prsty do jeho mäsa. “Nie, ty idiot… na ktorú stranu?” Precedí netrpezlivo. “Sú pri hraniciach s Queensom…” odvetí Robert, zatínajúc prsty do dlaní v bolesti, na jednu stranu ani nerozumejúc tomu, čo sa snaží vodca zistiť. “Ale nevedú do Queensu, vedú snáď?” Patrne, Matthias vedel niečo, čo ostatní nevedeli, žijúc tu príliš dlho, aby sa ešte nechal niečím prekvapiť, či skutočne zaraziť. Nakoniec z neho predsa len vytiahne prsty a celkom ho pustí, venujúc mu jediné, opovrhnuteľné pousmiatie a obracajúc sa v kruhu do hlúčika. “Nájdite mi tú jeho malú brooklynskú ludru a vypadnite, než mi z tej zdochliny napáchne celé sídlo!” Pohodí roztvorenou dlaňou k prehnitému igelitu, neznesúc dlhšie vo svojej prítomnosti ani jedného z nich. Však nemal na výber, dnešný deň už tak či onak nemohol dopadnúť horšie. Rafael si už mesiace neplnil svoje povinnosti tak, akoby s očakávalo, patrilo, na jedného z vyššie postavených. A za to celé nemohlo nič, lež jeho nová, ľudská bábika, prenosný sáčik s krvou, ktorý sa stal všetkým, čo ho začalo zaujímať, trápiť. Dievča z Brooklynu… až priveľa náhôd v jeden večer.“Robert…” Zadrží ho niekoľkými slovami, než by sa stihol odpratať rovnako ako ostatní členovia, ktorí razom zmizli v závane vetra, nechávajúc tam stáť troch, nie tak celkom, ľudí. Snáď po prvýkrát za celú tú dobu sa s kamennou tvárou otočí za Géraldine. “Preto dnes dokázali utiecť. Preto ich tie bezvýznamné psiská nechytili.” Upíri, o ktorých sa dnes bavili a ktorí sa, podľa slov jeho Redneckov, doslova vyparili pod zem. “Huh, aké geniálne…” dodá napokon naplnený sarkazmom, “ťahať svoje tajné špinavé prechody pod vodnou hladinou.” Pokrúti hlavou a vráti sa späť k Robertovi, jedinému, ktorý tu na rozkaz vodcu, pretrval spoločne s nimi. “Zaveď ma tam. Chcem ich vidieť.” Nariadi mu s istotou, no i akousi panovačnosťou v hlase, venujúc ešte posledné zavadenie, poslednú štipku svojej pozornosti práve jej, než zmizne do chladu a čiernočiernej tmy všade rozpínajúcej sa noci. “Niečo mi hovorí, že to bola naša posledná spoločná večera na veľmi dlhú dobu… vráť sa dnu, Géraldine.”

(Svou chůzí následuje oba muže. Nejde za nimi přilepená, dává si trochu na čas, ale ne tak, aby na ni museli zbytečně čekat. Zkrátka si dává nějaký ten odstup. Jakmile vyjde ven, spatří před branou hlouček upírů. To, že to byla banda zabedněných idiotů, bylo poznat jen z jejich postoje. Nejprve si myslela, že si snad přišli na něco stěžovat, že se snad chtějí proti něčemu bouřit. Vyloudilo jí to mírný cynický úsměv na tváři. Nebylo by to poprvé, co se někdo rozhodl zburcovat vzpouru, kterou pár dalších idiotů kvitovalo, a začali protestovat před hlavní branou. Zem se po nich slehla opravdu rychle, protože Matthias nic takového nepřipouštěl. Domnívala se tedy, že znovu zažije vzrušující podívanou, kdy létají vnitřnosti vzduchem, ale když se blížila za Matthiasem, uviděla zřetelně, že jeden upír drží jakýsi igelit a prokazatelně v něm něco třímalo. Její lehký úsměv na tváři vymizel a zůstalo jen podmračené obočí a pohled upřený na onen předmět v upírově ruce. Samozřejmě, že ten smrad, který se linul zevnitř ucítila, až když se přiblížila opravdu blízko. Neměla tak vyvinuté smysly jako upíři, aby to cítila už od vchodových dveří. I když si v jednu chvíli měla tendenci zacpat nos, neudělala to, protože svoje ruce potřebovala někde jinde. Měla je zaklíněné do sebe a založené na břiše, protože se snažila aspoň trochu zahřát. Bylo už dost pozdě a teploty šly hodně pod bod mrazu a ona na sobě měla jen krajkový overal, který rozhodně nebyl určen do takové zimy. Ale na to, aby si na sebe brala ještě kabát, opravdu neměla čas. Brala to ale statečně a až na husí kůži, která jí vyrašila všude po těle, na ní nebylo nic znát.
Konečně se jeden z nich rozhodl, že svému vůdci ukáže, co je uvnitř. Hlava, jak překvapující. Rafael… jak překvapující. Pomyslela si a dokonce i v její hlavě zněl její neslyšný tón hlasu jako ironií prosáklá houba. Všichni věděli, že Rafael byl v poslední době lehkovážný, nedával si dostatečně pozor, protože byl… zamilovaný. A jak se tak teď dívala na jeho hlavu, tenhle odporný cit, který je nazýván zcela neprávem tím nejlepším pocitem na světě, ho stál život. I ona jednou podlehla, jednou jedinkrát, když ještě byla tak mladičká, naivní a hloupá. Mohla jen děkovat za to, že tehdy neskončila stejně jako dnes Rafael. Ne, ji láska nezabila, ale jejího manžela ano. A i když je to už přes sto let, stále to bolelo, drželo se jí to jako klíště. Nenáviděla se za to, že to ze sebe nedokáže vypudit, že její srdce z kamene má sem tam malou prasklinku. Vrátila se ale duchem mezi přítomné, aby jí náhodou neušlo něco důležitého. Zrovna byla řeč o tunelech. Tunely? Tady v Bronxu? Netušila, že se tu nějaké nachází. A jak se zdálo z výrazu Matthiase, tak ani on netušil. Sice vypadal tak, že by na něm kde kdo nic nevyčetl, ale ona není kde kdo a neříká, že vždy, ale povětšinou dokáže i z Matthiasovy kradmé mimiky něco vyčíst. Někdy se prostě vyplatilo nemluvit a jen pozorovat. A to nemyslí zrovna jen teď. Za těch 130 let, co je na světě, se z ní stal dobrý pozorovatel, ale věděla, že je stále co zlepšovat. Ty tunely nemusely být ani příliš staré, ale že by vedly do Queensu? To si ona rozhodně nemyslí a podle otázky, kterou Matthias vyřkl, ani on ne. Ovšem ona by, na rozdíl od upírů, kteří se báli zkoumat tunely bez povolení, do těch tunelů šla a prozkoumala je, protože pak by Matthias mohl dostat mnohem celistvější informace, než mu byly předkládány teď, ale to byla prostě věc postupu… postupu mozku, který těm idiotům chyběl. Z upírova blekotání se jí dělalo akorát tak na zvracení. Obrátila oči vsloup, protože se ne a ne vymáčknout. Matthias si zkrátka musel odpovědět sám. Dokonce tak, že si spojil dvě a dvě dohromady, což u něj nepochybovala, že k tomu nedojde. Konečně si všimnul také jí, jak tam stojí. Vlastně až doposud byla jako tichá kočka, která čekala na to, až do své kořisti bude moci zatnout drápky.) Vskutku… Je-li ti život milý, zmiz z povrchu zemského. Doslova. (Braganza se možná mohla radovat z malého vítězství, protože jeden upír z Onyxu byl zamilovaným slabochem, ale rozhodně ne na dlouho. Vlastně už si sama pro sebe v hlavě tvořila jistý plán. Tušila, že Matthias bude chtít tunely prozkoumat a že její společnost k tomu potřebovat nebude, proto se nedivila, když ji poslal zpátky dovnitř, vlastně vzhledem k zahryzávající se zimě, byla i celkem ráda.) Vypadá to tak. (Přitakala na jeho průpovídku o společných večeřích. Ale nemohla říct, že by jí to nějak mrzelo, ale ani ji to netěšilo, nedělalo to s ní vůbec nic, i když někdy i ji dokázaly společné večeře mile – pokud se to tak dalo nazvat – překvapit. Pak se prostě jen otočila, stáhla ruce podél těla a vydala se zpět do sídla. Zabrousila do jednoho ze salónků, kde si zapálila krb a usedla ke klavíru. Tady v sídle nikdo nehrál, nikdo kromě ní a i ona se této zálibě věnovala víceméně potají. Tedy hrála, když bylo v sídle zrovna co nejméně přítomných uší.)